Usnesení ze dne 26. 8. 2010
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3258/2009-193, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. června 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3258/2009-193, a to pro porušení článku 7, článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby o jeho návrhu rozhodoval Ústavní soud "ve složení odlišném od soudců, kteří se podepsali pod Stanovisko Ústavního soudu z 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05". Usnesením ze dne 21. července 2010 sp. zn. III. ÚS 1587/10 Ústavní soud rozhodl, že tito soudci nejsou z projednání a rozhodování této věci vyloučeni. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. května 2005 č. j. 6 C 1009/2001-104 Okresní soud v Blansku zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že jeho otec J. R. byl ke dni své smrti, tj. ke dni 7. května 1990, vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. června 2008 č. j. 37 Co 392/2005-150 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3258/2009-193 bylo dovolání žalobce odmítnuto.
II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "Nejvyšší soud jej svým postupem zbavil možnosti realizovat dědické právo". Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve kterém byly vysloveny právní názory odlišné od dřívější rozhodovací praxe a ze kterého vyšel při svém rozhodování ve stěžovatelově věci odvolací soud.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 č. j. 28 Cdo 3258/2009-193, kterým dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. S těmito argumenty se Ústavní soud ztotožňuje. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 21. 7. 2010
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci návrhu J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem [adresa] na vyloučení Jana Musila a J. M., soudců Ústavního soudu, z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1587/10 z důvodu jejich podjatosti takto:
Výrok
Soudci Jan Musil a J. M. nejsou z projednání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1587/10 vyloučeni.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2010 se J. R. domáhal mj. toho, aby o jeho návrhu rozhodoval Ústavní soud "ve složení odlišném od soudců, kteří se podepsali pod Stanovisko Ústavního soudu z 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05" (část III. stížnosti).
Dne 28. 6. 2010 soudce Jan Musil, který se na rozhodování věci podílí jako soudce zpravodaj, v písemném vyjádření poukázal na tvrzení obsažená v bodě 30. odůvodnění ústavní stížnosti, dle nichž patří mezi soudce (spolu se soudci Rychetským a Holländerem), kteří jsou "spjati s bývalým komunistickým režimem především jejich přímým členstvím v KSČ", a uvedl, že i když to stěžovatel výslovně neuvádí, bylo by možno citovaná tvrzení chápat jako námitku jeho podjatosti. Dále uvedl, že k předmětu ústavní stížnosti ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Žádný vztah k účastníkovi a k předmětu stížnosti nepociťuje ani na základě toho, že byl před čtyřiceti lety členem KSČ (z níž v roce 1969 sám vystoupil), ani proto, že se jako člen pléna Ústavního soudu podílel na přijetí stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Z těchto důvodů navrhl, aby bylo rozhodnuto, že není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci III. ÚS 1587/10.
Dne 28. 10. 2010 soudce J. M., který se na rozhodování věci podílí jako člen senátu, ve svém vyjádření uvedl, že ačkoliv též hlasoval pro stanovisko Pl. ÚS - st. 21/05, ani on se necítí v této věci podjatý.
Dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že shora uvedené podmínky nebyly v tomto případě naplněny, neboť z výše popsaných tvrzení a vyjádření nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudců Jana Musila a J. M.. Z toho důvodu je nevyloučil z projednávání a rozhodování věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu