Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele E. L., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem [adresa] Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2026, č. j. 6 Tdo 43/2026-265, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2025, č. j. 11 To 222/2025-227, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14. května 2025, č. j. 11 T 9/2025-188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako řidič osobního automobilu dostatečně nesledoval provoz na křižovatce a začal předjíždět poškozenou cyklistku, která však dávala znamení o změně směru jízdy. V důsledku toho došlo mezi oběma k nehodě, od níž stěžovatel odjel, aniž by poskytl poškozené potřebnou pomoc. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, k peněžitému trestu 28 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let a 10 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozené a na místě přítomných svědků.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Zcela přisvědčil skutkovým i právním závěrům okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v daném trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, za jehož páchání byl odsouzen. K odsouzení tak došlo v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Podle stěžovatele provedené důkazy neprokazují jeho vinu a ve věci došlo ke stavu důkazní nouze. Zejména nebylo prokázáno, že by stěžovatel nesledoval situaci v silničním provozu. Jelikož stěžovatel ani neviděl, že by došlo k jakékoliv újmě, nemůže být viněn za neposkytnutí pomoci poškozené.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obecnou obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině obžalovaného. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
10. Ústavní stížnost fakticky neobsahuje žádnou konkrétní námitku, neboť pouze obecně namítá existenci důkazní nouze a porušení pravidla in dubio pro reo. Takové ústavní stížnosti nelze zásadně vyhovět. Ústavní soud proto může stěžovatele odkázat na závěry napadených rozhodnutí, které logicky a přesvědčivě vyhodnocují provedené důkazy (viz body 17 a 18 usnesení Nejvyššího soudu, bod 8 usnesení krajského soudu a zejména body 9 a 10 rozsudku okresního soudu). Projevem dodržení všech ústavních zásad je naopak přístup okresního soudu k pravděpodobnému stěžovatelovu řízení pod vlivem alkoholu (viz bod 9 napadeného rozsudku). Ústavní soud tedy nemohl z napadených rozhodnutí shledat, že by se soudy dopustily jakéhokoliv excesu při provádění nebo hodnocení důkazů.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu