III. ÚS 16/10

Odůvodnění

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Přerově, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 36 odst. 1 a článku 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a připojených listin, byl stěžovatel označeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 4 T 181/2007, uznán vinným trestnými činy omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za něž mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 55 To 552/2007, zamítnuto jako nedůvodné dle § 256 tr. řádu. Stěžovatel ve věci podal ještě dovolání, které opíral o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 623/2008, jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Stěžovatel v předmětné trestní věci podal také návrh na povolení obnovy řízení, který však byl usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 11. 2008 č. j. 0 Nt 1410/2008-17 zamítnut, neboť nebyly shledány důvody obnovy ve smyslu § 278 tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti naposled citovanému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 15. 12. 2008 sp. zn. 68 To 427/2008. Trestných činů se měl stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tím, že "v době od 20:30 hod. dne 23. 7. 2007 do 5:30 hod. dne 24. 7. 2007 v Hranicích, okres Přerov, na ulici Nerudova v domě č. p. [č.p.], nejprve zvonil, bouchal a kopal do dveří bytu č. 41 poškozené J. S., až mu otevřela, načež vnikl do bytu, kde po ní pod pohrůžkou zabití požadoval peníze, které mu však poškozená odmítla dát, proto ji srazil na zem a kopl do ní, když pak poškozená využila jeho nepozornosti a utekla na chodbu, vyběhl za ní a násilím ji odvlekl zpět do bytu, kde ji zamkl a schoval klíče, poté ji opět začal fyzicky napadat, shodil ji na zem, uhodil ji hlavou o skříň, opakovaně ji udeřil pěstí, kopal ji do břicha a hrudníku, přitom ji vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, pokud mu nedá peníze, znemožňoval jí opustit byt, nechal ji zbitou ležet na zemi a násilím jí zabránil použít toaletu, v ranních hodinách dne 24. 7. 2007 ji pak začal proti její vůli osahávat na prsou a přirození, sundal ji tričko a podprsenku, a krátce poté byt opustil. Tímto jednáním poškozené způsobil zranění, a to zhmoždění tváře, hrudníku a krku, které si vyžádalo pouze jednorázové ošetření". V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že průběh trestního řízení v dané věci "odporoval přirozenému právu na ochranu osobní nedotknutelnosti". Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, které provedl nalézací soud. Vady v trestním řízení stěžovatel spatřuje "v podjatosti proti své osobě, nepřehledném důkazním řízení, nedostatečném odůvodnění, které vedlo k uznání jeho viny a v důsledku toho k jeho odsouzení". Uvádí řadu konkrétních skutkových námitek, které se vztahují zejména k hodnocení jednotlivých výpovědí poškozené i dalších svědků. Dle názoru stěžovatele orgány činné v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu nevzaly náležitě v potaz dopisy, které poškozená po výše popsaném incidentu stěžovateli adresovala a v nichž se mu omlouvala, že způsobila jeho trestní stíhání (jeden z takových dopisů stěžovatel přiložil i k ústavní stížnosti).

II. Ústavní stížnost představuje prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh považuje soudce zpravodaj za zřejmé, že tato ústavní stížnost byla podána po uplynutí lhůty dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Je dále vhodné připomenout, že Ústavní soud je vázán petitem (závěrečným návrhem) ústavní stížnosti, jímž stěžovatel určí ta rozhodnutí orgánů veřejné moci, která ústavní stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen (srov. namátkou rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2941/09 či sp. zn. III. ÚS 3109/09, dostupná v databázi NALUS). Ústavní soud rovněž nemůže akceptovat tzv. blanketní ústavní stížnosti (viz např. II. ÚS 2540/09). V projednávané věci stěžovatel svůj návrh v úvodu označil jako "Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 4 T 181/2007, v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 55 To 552/2007 a usnesení Nejvyššího soudu Brno ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 623/2008 a v součinnosti s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 12. 2008 sp. zn. 68 To 427/2008". V závěrečném návrhu na str. 5 ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud "zrušil zmíněný rozsudek a vrátil jej Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání". Další rozhodnutí, která stěžovatel na úvod zmiňuje, stěžovatel nejen výslovně nenapadá, ale ani proti nim nebrojí v rámci své argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti. Tato argumentace je ryzí důkazní polemikou vztahující se toliko k postupu nalézacího soudu. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost dle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Stejně tak rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na povolení obnovy stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zmiňuje, výslovně je však nenapadá, ani jim ničeho konkrétního nevytýká. Z odůvodnění ústavní stížnosti není dostatečně patrno, od kterého okamžiku stěžovatel odvíjí běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Přerově. Vzhledem k výslovné dikci § 72 odst. 3 věta za středníkem zákona o Ústavního soudu ("vyjma návrhu na obnovu řízení") se lze pouze domýšlet, že stěžovatel počátek běhu uvedené lhůty vztahuje k doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, které však samo o sobě nenapadá. Takový postup však Ústavní soud nemůže akceptovat, jak opakovaně zdůraznil (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, III. ÚS 939/09, všechna dostupná v internetové databázi NALUS). Z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků plyne povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí trestního soudu, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně práva (výjimka dle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - blíže viz např. usnesení III. ÚS 3109/09). Za situace, kdy stěžovatel výslovně nenapadá rozhodnutí o dovolání, k jehož odmítnutí nedošlo "z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu (jako je tomu i v projednávaném případě), běží lhůta k podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí soudu druhé instance. V projednávané věci se však v podstatě jedná o nadbytečnou úvahu, neboť ústavní stížnost by byla opožděná i tehdy, pokud by stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu v petitu svého návrhu napadl: Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 68 To 427/2008-25, jímž tento soud zamítl stížnost stěžovatele proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, je patrno, že k doručení rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli muselo dojít před tím, než krajský soud ve věci rozhodoval, tedy před 15. prosincem 2008. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až dne 6. 1. 2010, soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2010

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 1. 2010 a doplněnou dne 15. 1. 2010 a dne 16. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena třetímu senátu a jako soudce zpravodaj byl určen Vladimír Kůrka.

Přípisem ze dne 1. 3. 2010 soudce Vladimír Kůrka předložil IV. senátu k úvaze rozhodnutí o jeho vyloučení, resp. nevyloučení z projednání a rozhodnutí předmětné věci, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností bylo vydáno v senátě, jemuž předsedala jeho manželka Věra Kůrková. Soudce Kůrka konstatoval, že tato okolnost je zřejmě objektivně způsobilá vyvolat - vnější - pochybnosti o jeho nepodjatosti, i když z hlediska subjektivního se nedomnívá, že by v předmětné věci nedokázal být nestranným.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález ve věci I. ÚS 167/94, Sb. n. u. sv. 6, str. 429). Ústavní soud také poznamenal, že rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, což znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sb. n. u., sv. 23, str. 11, sp. zn. I. ÚS 371/04, tamtéž sv. 34, str. 255). Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považuje Ústavní soud za validní kriterium tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. věc Chmelíř proti České republice).

V projednávané věci stěžovatel žádnou námitku proti soudci zpravodaji neuplatnil. Čtvrtý senát však vzal v úvahu skutečnost, že předmětem ústavně právního přezkumu bude i usnesení, které vydal senát, jehož členkou je manželka soudce zpravodaje, a po zvážení blízkosti a intenzity rodinných a osobních vztahů dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednávání a rozhodování věci jsou splněny. Procedura vyloučení soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu. Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o jeho nestrannosti, může mít význam i pouhé zdání v tomto směru že (např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, § 42 - 44 a nález Ústavního soudu III. ÚS 441/03 ze dne 12. 1. 2005). S ohledem na shora uvedené skutečnosti byly v daném případě splněny podmínky vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti, a proto čtvrtý senát rozhodl podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu