III. ÚS 161/05

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 22. února 2005 napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2003 (14 Co 92/2001-160) a tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2003 (14 Co 92/2001-160) byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. září 2000 (4 C 1536/97-104) tak, že se zamítá žaloba stěžovatelky (žalobkyně v řízení před obecnými soudy), aby byli žalovaní (R. R. a B. R.) povinni vyklidit pozemek parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] a vyklizený stěžovatelce předat. Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí uvedl, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 18. listopadu 2003.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, podala stěžovatelka ústavní stížnost a rovněž tak dovolání. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2004 (II. ÚS 22/04) z důvodu předčasnosti jejího podání pro nepřípustnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud poukázal v dané věci na to, že v případě souběhu mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti je ústavní stížnost přípustná až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání) - viz stanovisko pléna Ústavního soudu č. 309/1999 Sb.

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004 (22 Cdo 402/2004-184) odmítnuto z důvodu jeho opožděnosti [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.)]. Nejvyšší soud ČR uvedl, že podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. V dané věci odvolací soud svoje rozhodnutí vydal po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů a Nejvyšší soud ČR proto o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu v dané věci nabyl právní moci 18. listopadu 2003. Ve smyslu § 57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání pátek 19. prosince 2003. Pokud stěžovatelka dovolání předložila poště k přepravě 12. ledna 2004, bylo podáno opožděně.

Za tohoto stavu, jak byl shrnut, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, je nepřípustná, a rovněž tak je zřejmé, že byla podána opožděně.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo v dané věci podáno stěžovatelkou opožděně, a posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - je zřejmé, že stěžovatelka vlastní vinou (opožděně podaným dovoláním) se zbavila možnosti věcného přezkumu ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, dovolacím soudem, když dovolání v dané věci bylo podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ex lege přípustné. Uvedené má rovněž za následek, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je nutno počítat ode dne doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelce. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Z ústavní stížnosti a z příloh k ní připojených je zřejmé, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 18. listopadu 2003, v ten den byl stěžovatelce nejpozději doručen; ústavní stížnost pak byla podána osobně na podatelnu Ústavního soudu dne 22. března 2005, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zjevně opožděně.

Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda nemohlo dojít k odmítnutí spravedlnosti z jeho strany vzhledem k tomu, že usnesením Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2004 (II. ÚS 22/04) byla odmítnuta předchozí ústavní stížnost stěžovatelky. Podle usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 22/04 byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná z důvodu souběhu podání ústavní stížnosti a dovolání, přesto je však zřejmé, že již v této fázi byla ústavní stížnost nepřípustná i proto, že dovolání bylo ex lege přípustné (šlo o tzv. nárokové dovolání). To, že stěžovatelka řádně nepodala tento procesní prostředek (dovolání), který byl v její dispozici, mělo za následek, že ústavní stížnost bylo nutné posoudit i v této věci jako nepřípustnou a opožděně podanou. K odmítnutí spravedlnosti ze strany Ústavního soudu proto nedošlo, neboť stěžovatelka nevyčerpala řádně všechny prostředky, které měla ze zákona k dispozici.

Z takto uvedených důvodů proto soudce zpravodaj ústavní stížnost proti vpředu označenému rozsudku Krajského soudu v Brně odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2005

Jiří Mucha soudce Ústavního soudu