Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného JUDr. Bedrim Tomáškem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 20 Cdo 3623/2012-91, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 22 Co 165/2012-67 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2012 č. j. 38 Nc 1038/2009-42, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v červnu 2009 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné obchodní společnosti Multirent, a. s., ve výši 38 912 Kč. Dne 26. 8. 2011 stěžovatel navrhl zastavení exekuce z důvodu spadajícího pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Okresní soud v Kolíně ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl, neboť zjistil, že částka, kterou dosud na povinném exekutor vymohl, stačí ke krytí nákladů exekuce; Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť poukaz stěžovatele na nepříznivou zdravotní, finanční a sociální situaci, majetkové poměry, existenci dalších exekucí a přesvědčení, že nebude v jeho možnostech uhradit exekucí vymáhanou pohledávku, nepovažoval za relevantní důvod pro založení přípustnosti dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům formální aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu se závěrečným tvrzením, že celou vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady již uhradil a exekuce by tudíž měla být zastavena.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, resp. má právo na spravedlivé projednání věci. Jak Ústavní soud ověřil z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, či v uplatňování procesních práv v průběhu řízení, o čemž ostatně svědčí již samotná rozhodnutí soudů všech tří stupňů.
Stěžovatel nikterak nezpochybnil zjištění Okresního soudu v Kolíně, že ke dni 30. 6. 2011 byla na povinném vymožena částka 20 816,24 Kč postačující k pokrytí nákladů exekuce, a pokud soud návrh na zastavení exekuce zamítl pro nesplnění zákonných předpokladů, nelze takové rozhodnutí označit jako rozporné s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které v dostatečném rozsahu uvádí jak skutková zjištění, mající oporu v exekučním spisu, tak i právní závěry, vyložené a odůvodněné přezkoumatelným způsobem. Akceptovatelná jsou i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, který reagoval na dovolací námitku stěžovatele založenou na mylném úsudku o nedostatku aktivní legitimace povinného k podání návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Názoru stěžovatele, že po zaplacení celé vymáhané pohledávky s příslušenstvím a náklady je dán důvod k zastavení exekuce, lze přisvědčit s podotknutím, že stěžovateli nic nebrání v podání takového návrhu. V srpnu 2011 však stěžovatel pohledávku dosud nezaplatil a uplatnil jiný důvod zastavení exekuce, opírající se o jiné skutkové okolnosti. V daných souvislostech je proto jeho kritika rozhodnutí obecných soudů nepřípadná. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Jan Musil, v. r. předseda senátu