Plný text
ÚS 166/98
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky RNDr. J.Č., zastoupené advokátem JUDr. P.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1997, sp. zn. 35 Co 200/97, ve spojení s usnesením ze dne 30. prosince 1997, sp. zn. 35 Co 200/97, t a k t o :
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka se ústavní stížností, podanou dne 10. dubna 1998, domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1997, sp. zn. 35 Co 200/97. Uvedla, že se postupem a rozhodnutím označeného soudu cítí dotčena na právech, zaručených čl. 11 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod a s ohledem na obsah výroku odvolacího soudu podala ve věci také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 1996, č. j. 12 C 355/91-272, Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1997, č. j. 35 Co 200/97-317, jeho opravného usnesení ze dne 30. prosince 1997 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. května 2000, č. j. 28 Cdo 1191/99-390, bylo zjištěno, že se navrhovatelka soudní cestou domáhala nároků, které opírala o zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud pak označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí soudu I. a II. stupně, vztahující se k uplatněnému nároku k nemovitostem, o kterých bylo rozhodnuto výrokem Obvodního soudu pro Prahu 8 v odstavci prvém a odvolacím soudem v odstavci druhém, věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Je tedy nepochybné, že o návrhu, kterým se stěžovatelka domáhá uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání 1/2 pozemku p. č. 673/2 a 674/1 a 3/40 pozemku p. č. 674/2 s domem čp. [č.p.] a s veškerými průmyslovými objekty na těchto parcelách, jakož i o nákladech řízení mezi zbývajícími účastníky, bude soudy dále jednáno. Proto je ústavní stížnost, směřující proti výrokům Městského soudu v Praze, zrušeným Nejvyšším soudem ČR, nepřípustná [§ 75odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o rozhodnutí, kterým nebylo stěžovatelce soudem I. stupně ani v odvolacím řízení vyhověno, v hodnocení jejího postavení při uplatnění nároku k části nemovitostí, jejichž dřívější spoluvlastnicí byla M.E., pochybení shledáno nebylo. Obvodní soud pro Prahu 8 v rozsudku ze dne 10. prosince 1996 podrobně a přiléhavě odůvodnil, pro která skutková zjištění a právní ustanovení nelze navrhovatelku považovat za osobu oprávněnou k nárokům po M.E., stejně tak učinil Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 5. prosince 1997. S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost, směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, shledána zjevně neopodstatněnou a dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2000