Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2026, č. j. 7 Tdo 189/2026-281, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2025, č. j. 4 To 201/2025-240, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. března 2025, č. j. 4 T 103/2024-193, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po vzájemné slovní rozepři a strkání udeřil poškozeného pěstí do hlavy a poté, co oba spadli na zem v útoku pokračoval. K oběma následně přiběhl stěžovatelův syn (druhý obžalovaný), který rovněž poškozeného napadl. Poškozený byl následně 3 měsíce v pracovní neschopnosti. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň soud uložil oběma obžalovaným povinnost nahradit způsobenou škodu. K závěru o vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi poškozeného a zdravotní dokumentace popisující jeho zranění. Naopak výpovědi obžalovaných byly jak vnitřně rozporné, tak především vyvrácené lékařskými zprávami.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody a sám napadeným rozsudkem nově rozhodl, že oba obžalovaní mají zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně částku 13 645,83 Kč s příslušenstvím a poškozenému částku 389 453 Kč a příslušenstvím. Ve zbytku ponechal rozsudek beze změn. Podle krajského soudu provedl okresní soud dokazování v dostatečném rozsahu. Proto byly v odvolacím řízení zamítnuty důkazní návrhy obhajoby (čestná prohlášení sousedů a fotografie cesty, o jejíž užívání se vede dlouhodobý spor) pro nadbytečnost. Závěr o vině je dostatečně podložen, a to nikoliv pouze výpovědí poškozeného, jak namítá obhajoba.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů neshledal žádný rozpor. Rozhodnutí se také řádně vypořádala s předloženými důkazními návrhy. Zároveň soudy přesvědčivě vyvrátily stěžovatelovu obhajobu. Z provedených důkazů rovněž vyplývá újma, kterou obžalovaní poškozenému způsobili (soudy řádně vzaly v potaz obtíže, kterými poškozený trpěl již před incidentem).
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že závěry o jeho vině jsou odvozeny z rozporných výpovědí poškozeného, zatímco soud ignoruje konzistentní výpovědi obou obžalovaných, podpořené navíc další svědeckou výpovědí. Soudy rozhodly navzdory pochybnostem o průběhu skutkového děje. Jestliže hodnotily tyto pochybnosti v neprospěch stěžovatele, postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, ačkoliv stěžovatel uvedenou argumentaci řádně předestřel v podaném dovolání. Tím Nejvyšší soud posvětil porušení stěžovatelových ústavních práv. Při posuzování věrohodnosti poškozeného, která je v dané věci klíčová, je podle stěžovatele nutné srovnávat i jeho (jinak procesně nepoužitelné) podání vysvětlení. Stěžovatel odkazuje na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 520/16 a sp. zn. I. ÚS 323/23. Výpověď poškozeného neodpovídá dalším důkazům (např. fotografiím o zranění stěžovatele). Uvedené rozpory soudy nezohlednily ani při rozhodování o náhradě škody. Nebylo dále zjištěno, zda psychické obtíže poškozeného souvisí s jednáním obžalovaných. Soud na jednu stranu provedl nesouvisející důkazy týkající se dlouhodobého sousedského sporu, avšak pouze výpověďmi sousedů, kteří vypovídali ve stěžovatelův neprospěch. Druhou skupinu sousedů odmítl soud vyslechnout. Tím došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný až na část rozsudku okresního soudu, která byla zrušena krajským soudem, neboť Ústavní soud není povolán rušit to, co již bylo zrušeno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení stěžovatelových základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní zákaz libovůle či osobní svobody.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř shodně opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by zohlednil skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Ačkoliv stěžovatel své námitky prezentuje jako závažné ústavně relevantní vady napadených rozhodnutí, obsahově jde pouze o polemiku se závěry soudů (převážně skutkovými). Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která mu však nepřísluší - zejména s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
10. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení, podle něhož jsou závěry obecných soudů nelogické, neúplné či odporující jakémukoliv ústavnímu pravidlu (např. in dubio pro reo). Soudy o skutkovém stavu neměly žádné relevantní pochybnosti a své úvahy řádně a srozumitelně vysvětlily. Mezi jejich skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů neshledal Ústavní soud žádný extrémní nesoulad, který by mohl být důvodem jeho zásahu. Pochybení neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu, který řádně posoudil stěžovatelovy námitky podle jejich obsahu.
11. Jde-li o konkrétní námitky týkající se dílčích závěrů obecných soudů, může Ústavní soud beze zbytku odkázat na odůvodnění, kterým se soudy s těmito námitkami již vypořádaly. To se týká námitek o (ne)věrohodnosti výpovědi poškozeného a jejího souladu se zdravotnickou dokumentací (viz bod 20 usnesení Nejvyššího soudu, body 10 a 16 rozsudku krajského soudu a bod 20 rozsudku okresního soudu), včetně vypořádání se se závěry judikatury Ústavního soudu (viz bod 21 usnesení Nejvyššího soudu a bod 17 rozsudku krajského soudu), námitek o konzistentnosti výpovědi obou obžalovaných (viz bod 22 usnesení Nejvyššího soudu a bod 20 rozsudku okresního soudu), námitek o opomenutých důkazech a porušení zásady kontradiktornosti řízení (viz body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu a body 7 a 8 rozsudku krajského soudu) a námitek o nezohlednění obtíží poškozeného před incidentem při rozhodování o náhradě škody (viz bod 23 usnesení Nejvyššího soudu a body 16, 17 a 19 rozsudku okresního soudu).
12. Krajskému soudu lze přisvědčit i v tom závěru, že zásadně není možné hodnotit konkrétní obsah vysvětlení poškozeného učiněného ještě před zahájením trestního stíhání (tedy bez možné přítomnosti obviněného či jeho obhájce). Je nesporně právem obhajoby na případné nejasnosti v obecné rovině upozornit a v souladu se zásadou materiální pravdy žádat jejich vysvětlení, v dané věci však stěžovatel nebyl schopen poukázat na jakékoliv relevantní rozpory (z hlediska jeho trestní odpovědnosti), které by měly závěry soudů zpochybnit (vesměs jde o jeho vlastní interpretaci projevů poškozeného). Podstatné je, že závěr krajského soudu o procesní nepoužitelnosti podání vysvětlení jako důkazu je správný. Smyslem tohoto procesního úkonu je učinit si představu o tom, zda a jak vést následný procesně použitelný výslech (čehož může využít i obhajoba).
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu