III. ÚS 1680/26

Odůvodnění

1. Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 1680/26-6 ze dne 23. června 2026 částečně odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a jeho potvrzení usnesením Městského soudu v Praze jako návrh nepřípustný. Dále vedl řízení již jen o stížnosti ve zbylém rozsahu, tj. v rozsahu směřujícím proti výroku II napadeného usnesení obvodního soudu a jeho potvrzení napadeným usnesením městského soudu.

2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.

3. Napadená usnesení byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se po čtyřech žalovaných domáhal zaplacení 20 milionů Kč. Obvodní soud usnesením č. j. 18 C 48/2024-63 ze dne 29. srpna 2024 žalobu odmítl, neboť stěžovatel ani v dodatečně poskytnuté lhůtě neodstranil vady žaloby, které bránily jejímu projednání. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením č. j. 53 Co 261/2024-68 ze dne 16. září 2024 usnesení obvodního soudu potvrdil v upřesněném znění. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání a požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením č. j. 18 C 48/2024-83 ze dne 23. června 2025 obvodní soud stěžovatelovu žádost zamítl. Toto usnesení potvrdil městský soud usnesením č. j. 53 Co 248/2025-90 ze dne 28. července 2025.

4. Výrokem II v záhlaví uvedeného usnesení obvodní soud postupem podle § 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil řízení o (opakované) žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta pro dovolací řízení s odůvodněním, že opakovaná žádost neobsahuje oproti předchozí žádosti, o které soudy již pravomocně rozhodly tak, že jí nevyhověly, nové skutečnosti, a proto řízení o ní brání překážka věci rozhodnuté.

5. Městský soud k odvolání stěžovatele usnesení obvodního soudu i ve výroku II napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy postupovaly formalisticky a nezkoumaly změnu jeho poměrů mezi první a druhou žádostí o ustanovení zástupce přezkoumatelným způsobem. Dále soudům stěžovatel vytýká, že se nezabývaly jeho osobními poměry a polemizuje se závěrem, že jeho žaloba je zjevně bezúspěšným uplatňováním práva.

7. Ústavní stížnost, v rozsahu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

8. Obvodní soud usnesením č. j. 18 C 48/2024-83 zamítl stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, aniž se zabýval posouzením stěžovatelových poměrů, neboť měl za nesplněnou druhou podmínku pro ustanovení advokáta, totiž že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 53 Co 248/2025-90. Městský soud v bodě 8 tohoto usnesení rozebral judikaturu Nejvyššího soudu k posuzování zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva a vysvětlil, že za zřejmě bezúspěšné je třeba požadovat i podání, o němž je na první pohled zjevné, že mu nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního požadavku, a rovněž tehdy, chybí-li vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby.

9. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by se změnily okolnosti v takové míře, že by nebylo možno posoudit jeho novou žádost jako obdobnou té, o které již bylo rozhodnuto. Nezměnily-lí se okolnosti pro posouzení podmínky negující svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, bránila soudům v novém věcném rozhodnutí o žádosti překážka věci rozhodnuté (i pokud by první posouzení nebylo správné); poměry stěžovatele (a to i pokud by se v mezičase od rozhodnutí o předchozí žádosti změnily) pro rozhodnutí o nové žádosti zcela bez významu.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost i ve zbylém rozsahu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, tentokrát jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. července 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 postupem podle § 58 odst. 1 občanského soudního řádu arg. a contrario výrokem I napadeného usnesení zamítl návrh stěžovatele na navrácení lhůty k provedení úkonu spočívajícího v zajištění právního zastoupení advokátem pro dovolací řízení s odůvodněním, že zajištění advokáta není úkonem, který by bylo možno dodatečně vykonat, a jehož zmeškání by bylo možno prominout. Výrokem II pak postupem podle § 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil řízení o (opakované) žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta pro dovolací řízení s odůvodněním, že opakovaná žádost neobsahuje oproti předchozí žádosti, o které soudy již pravomocně rozhodly tak, že jí nevyhověly, nové skutečnosti, a proto řízení o ní brání překážka věci rozhodnuté.

3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesení obvodního soudu napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil a poučil stěžovatele, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.

4. Podle tvrzení stěžovatele a doložené doručenky bylo usnesení městského soudu stěžovateli doručeno 21. dubna 2026.

5. Poučení o objektivní nepřípustnosti dovolání v rozsahu potvrzení výroku II vyplývá z § 238 odst. 1 písm. j) občanského soudního řádu, ve vztahu k potvrzení výroku I však není poučení o objektivní nepřípustnosti dovolání správné (§ 238 občanského soudního řádu arg. a contrario). Ústavní soud ověřil i z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutím o návrhu na prominutí zmeškání lhůty běžně považuje za objektivně přípustná (srov. jen z poslední doby např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 33 Cdo 229/2026, 28 Cdo 2127/2025, 23 Cdo 327/2023).

6. Stěžovatel tak měl a, s ohledem na prodlouženou tříměsíční lhůtu k podání dovolání podle § 240 odst. 3 občanského soudního řádu, stále má, možnost proti usnesení městského soudu v rozsahu, ve kterém městský soud potvrdil výrok I napadeného usnesení obvodního soudu, podat dovolání. Ústavní stížnost je proto v rozsahu, ve kterém napadá rozhodnutí o prominutí/navrácení lhůty, předčasná a není tak přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

7. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků částečně odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak rozhodl, aniž by předem vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku zastoupení advokátem. Ve vztahu k této části stížnosti to považoval za nadbytečné a (byť z podané stížnosti plyne, že stěžovateli vadí především výrok II usnesení obvodního soudu a jeho potvrzení městským soudem) stěžovateli se tak bezodkladně dostane informace o možnosti podat dovolání.

8. Pokud stěžovatel dovolání podá, a Nejvyšší soud by je přeci jen odmítl pro objektivní nepřípustnost, bude mít stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti proti částem rozhodnutí, kterých se toto usnesení týká, zachovánu, počítaje od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž nemůže jednou ústavní stížnost odmítnout jako předčasnou a podruhé jako opožděnou. Podá-li ji pak, je ale vhodné, aby v ní na toto usnesení upozornil.

9. O ústavní stížnosti v rozsahu, který se týká výroku II napadeného usnesení obvodního soudu a jeho potvrzení městským soudem, rozhodne Ústavní soud samostatným rozhodnutím.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. června 2026

Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka