Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. D., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. května 2026, č. j. 31 Nt 11001/2026-58, za účasti Okresního soudu v Sokolově, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 10 let. K němu byl stěžovatel odsouzen v roce 2024 za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (v tehdy účinném znění) a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí, neboť usnesení okresního soudu ze dne 22. 1. 2026 zrušil Ústavní soud nálezem, sp. zn. IV. ÚS 422/26, neboť toto usnesení neobsahovalo odůvodnění. V napadeném rozhodnutí okresní soud stěžovateli nepřisvědčil, že by změna právní úpravy zakládala právo na upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Trest byl nalézacím soudem vyměřen v souladu se zákonem tak, aby došlo k naplnění účelu trestu. Institut upuštění od potrestání neslouží k revizi pravomocně uloženého trestu. Změna zákona v oblasti protidrogové legislativy se nijak neprojevila v oblasti již uložených trestů. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest za spáchání více trestných činů, což společenskou škodlivost jeho jednání zvyšuje. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 10 let, nepřevažuje ani zájem na jeho výkonu nad zájmem vykonat trest odnětí svobody. Ten nepřevažují ani zjištěné pozitivní skutečnosti (zajištěné ubytování a zaměstnání a kázeňské odměny). Tyto skutečnosti by spíše mohly být významné pro posouzení případné žádosti o podmíněné propuštění. Řízení o ní se však řídí odlišnými kritérii.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že soud nezohlednil zásadní změnu právního stavu, který nastal po jeho odsouzení. Stěžovatel odkazuje na obsah a důvodovou zprávu zákona č. 270/2025 Sb., jehož cílem bylo snížení (nebo eliminace) trestního postihu pěstování konopí. Stěžovatelovo jednání, které bylo podle starší úpravy zvlášť závažným zločinem, je v současnosti pouhým přečinem. To by podle jeho názoru mělo být zohledněno při posuzování nutnosti dalšího setrvání ve výkonu trestu odnětí svobody. Rozdíly mezi oběma kategoriemi trestných činů jsou zřejmé např. z § 55 odst. 2 trestního zákoníku. Podle stěžovatele má být uložený trest odnětí svobody ústavně konformní nejen v době ukládání, nýbrž po celou dobu jeho výkonu. Ústavní soud již v minulosti připustil možnost upuštění od trestu vyhoštění v důsledku významné změny právní úpravy. V tomto směru se stěžovatel dovolává zejména nálezu, sp. zn. III. ÚS 3101/13. Soud měl podle stěžovatele aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny. Navíc neuvedl žádné skutečnosti, které by stěžovatelovu propuštění bránily. Naopak ignoroval celou řadu skutečností pozitivních. Absurditu nespravedlnosti dokládá stěžovatel na situaci, kdy jeden ze skupiny pachatelů byl dopaden podstatně později a nyní mu hrozí značně nižší trest.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Za nejvýznamnější je nutné považovat námitku povinnosti soudu aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny. Jeho obsah (zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele a povinnost retroaktivity ve prospěch pachatele) alespoň zčásti spadá podle judikatury Ústavního soudu do tzv. materiálního jádra českého ústavního pořádku (srov. např. bod 24 nálezu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3418/18). V dané věci jej však podle Ústavního soudu nebylo namístě aplikovat.
7. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny platí, že "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější". V minulosti Ústavní soud opakovaně dovodil, že uvedené ustanovení se aplikuje pouze do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině a trestu, a to dokonce při posuzování téže změny právní úpravy, které se nyní dovolává stěžovatel. Jak podle doktríny (viz např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 41 a násl., marg. 162), tak podle judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010) nedochází v řízení o mimořádných opravných prostředcích (a obdobně ani v řízení o ústavní stížnosti) k aplikaci v mezidobí účinné mírnější právní úpravy (viz např. usnesení ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 179/26). K totožnému závěru dospěl Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. III. ÚS 319/26 a usnesení ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 3690/25. Samotný jazykový výklad daného ustanovení napovídá, že je třeba ho aplikovat v okamžiku, kdy se "posuzuje trestnost" nebo "ukládá trest". Tak tomu však v řízení podle § 327 odst. 1 trestního řádu není. Nedovodil-li Ústavní soud nutnost aplikace čl. 40 odst. 6 Listiny v řízeních o "standardních" mimořádných opravných prostředcích (dovolání a ústavní stížnost), během nichž došlo ke změně právní úpravy, tím spíše nelze nutnost takové aplikace dovodit po vyčerpání těchto prostředků v průběhu výkonu trestu.
8. V soudních řízeních (včetně řízení před Ústavním soudem) se ani nelze vůči obsahu zákonů dovolávat přísného uplatnění principu proporcionality trestní represe, neboť k vytvoření "komplexního systému norem řešících problémy spojené s nejzávažnějšími protiprávními jednáními" je kompetentní pouze zákonodárce, který za jeho fungování primárně odpovídá. Jak vyplývá i ze stěžovatelem dovolávaného nálezu, sp. zn. III. ÚS 3101/13, "přestože názory odborníků (či jiných ústavních orgánů, včetně Ústavního soudu), zkoumajících jevy spojené s výkonem trestní spravedlnosti, nemusí vždy odpovídat v právních předpisech vyjádřené vůli zákonodárce, je zakotvení funkční trestní politiky státu právě v jeho pravomoci" (viz bod 16 a násl. nálezu). Stejně tak je odpovědností zákonodárce řešit důsledky změny trestních předpisů. V tomto směru považuje Ústavní soud za nutné poukázat na to, že samotný zákon č. 270/2025 Sb. obsahuje v čl. II přechodná ustanovení, kterými upravuje krácení nebo nevykonání dříve uložených trestů. Zákonodárce si tedy byl zjevně této otázky vědom. Na stěžovatelovu situaci tato úprava nedopadá, proto je podle Ústavního soudu třeba interpretovat vůli zákonodárce tak, že dříve uložené tresty v případech, jakým byl stěžovatelův, se nekrátí.
9. Lze tedy uzavřít, že okresní soud nepochybil tím, že v dané věci neaplikoval čl. 40 odst. 6 Listiny. Za ústavně konformní trest je podle Ústavního soudu třeba po celou dobu jeho výkonu považovat takový trest, který byl v souladu se zákonem a ústavním pořádkem uložen. Právní předpisy upravují způsob, jakým řešit nenadálé výjimečné situace (např. zhoršení zdravotního stavu). Ani ústavní pořádek, ani zákony však negarantují snížení spravedlivě uloženého trestu v případě pozdějších změn právní úpravy, která může navíc vycházet z rozličných důvodů.
10. Ústavní soud neshledal důvod k výhradám proti zbývajícím úvahám okresního soudu, podle nichž není namístě v dané věci využít zcela výjimečnou povahu institutu upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Především jde o otázku hodnocení konkrétních skutkových a právních skutečností, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. V úvahách okresního soudu přitom neshledal žádnou svévoli, která by popírala smysl uvedeného institutu. Jak správně uvedl okresní soud, stěžovatelovy námitky (dobré chování ve výkonu trestu, zajištění zaměstnání, apod.) odpovídají spíše kritériím, která soudy zvažují standardně při posuzování žádosti o podmíněné propuštění. Upuštění od výkonu trestu odnětí svobody je institutem, uplatňovaným ve výjimečných skutkových či právních situacích.
11. Samotná změna právní úpravy takovou skutečností není, jak již Ústavní soud uvedl výše. Pro úplnost lze ještě dodat, že stěžovatelovy odkazy na závěry nálezu, sp. zn. III. ÚS 3101/13, považuje Ústavní soud za nepřípadné. Podstatnými rozdíly mezi oběma případy jsou míra odlišností mezi srovnávanými právními úpravami a doba, která uplynula mezi uložením trestu a negativními důsledky jeho výkonu. Přesto ani v situaci popisované uvedeným nálezem nebylo tehdejšímu stěžovateli vyhověno a Ústavní soud jeho ústavní stížnost zamítl. Ve stěžovatelově případě nešlo ani o natolik specifickou změnu právní úpravy (nejde o žádnou právní "revoluci", nýbrž nikoliv neobvyklé snížení trestních sazeb a s ním spojené další předvídatelné právní důsledky, např. zařazení deliktu do jiné kategorie trestných činů), ani o natolik velký časový odstup a s ním spojenou společenskou a právní proměnu České republiky. Stěžovatel se v nedávné době dopustil úmyslného a promyšleného závažného trestného jednání, které bylo v souladu s ústavou a zákony (a zcela předvídatelně) potrestáno. Skutečnost, že se zákonodárce pro futuro rozhodl nepřikládat obdobnému jednání takovou závažnost, nikterak nesnižuje dřívější hodnocení stěžovatelova nedávného jednání a oprávněnost uloženého (a vykonávaného) trestu. Za klíčový pro danou věc považuje Ústavní soud bod 22 zmíněného nálezu, podle kterého "Obecné soudy by v takto výjimečných okolnostech mohly být postaveny před otázku, zda v nastalé situaci existuje vůbec nějaký z ústavněprávního hlediska legitimní cíl, který by např. výkonem ve vzdálené minulosti uloženého trestu odnětí svobody mohl být sledován, a případně, zda by jeho výkon nebyl zjevně nepřiměřený ostatním ústavním hodnotám". Obecný soud přitom takový legitimní cíl shledal, a to v podobě nedostatečného prokázání skutečnosti, že by další výkon trestu byl již zcela zbytečný z hlediska naplnění jeho účelu.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu