Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. H., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 č.j. 26 Cdo 156/2014-346 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č.j. 55 Co 377/2012-292 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 2012 č. j. 21 C 287/2006-240, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť v důsledku jejich vad mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 287/2006 se podává, že v řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, jí byla rozsudkem nalézacího soudu uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 228 141 Kč s příslušenstvím; k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, tento rozsudek potvrdil, a její dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. V části ústavní stížnosti, označené titulkem "Porušení ústavních práv a svobod", stěžovatelka k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvádí pouze tolik, že obecné soudy nevyhodnotily předložené důkazy objektivně, a podcenily ty, jež svědčily o tom, že žalobkyni přiznanou částku nedluží. Toto tvrzení však vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj zásah do jí dovolávaných základních práv a svobod přirozeně nevyplývá. Ve zbytku je pak ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, kterou stěžovatelka (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k věcnému přezkumu jejich rozhodnutí, přičemž však neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. Vesměs jde o argumentaci, kterou se bránila proti žalobě již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ve stížností napadených rozhodnutích srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádaly. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí, resp. procesního spisu, a se zřetelem k výše řečenému, má Ústavní soud za to, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány; jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož ustanovení proto mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Za správnost: Jana Němečková