Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Novotným, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026 č. j. 23 Cdo 516/2026-142, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. srpna 2025 č. j. 35 Co 78/2025-105 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 18 C 156/2024-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Z. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 15. 11. 2007 mezi ním a vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byl převod blíže specifikované bytové jednotky, včetně příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku (dále jen "nemovitost"), a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 11 400 Kč. Důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§ 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], který okresní soud dovodil z toho, že kdyby žalobě vyhověl, nezajistilo by to soulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem, a že je nutno žalovat na existenci práva či právního vztahu namísto neplatnosti kupní smlouvy.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 10 200 Kč, a dále stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč. Výše uvedený závěr okresního soudu označil za správný.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V jeho odůvodnění konstatoval, že otázku naléhavého právního zájmu krajský soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a dodal, že zamítl-li okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 15/2011 z věcných důvodů žalobu na určení, že vedlejší účastník je vlastníkem nemovitosti, bylo tím pravomocně deklarováno, že vedlejší účastník jejím vlastníkem není, a takto mezi účastníky stanovený právní následek nelze žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy zvrátit.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že od kupní smlouvy odstoupil, protože nemovitost neexistuje. Neúspěšně se domáhal určení, že vedlejší účastník je jejím vlastníkem, podal i návrh na výmaz vlastnického práva, nebyl však úspěšný. Při podání žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy vycházel z toho, že jeho žaloba o určení vlastnického práva byla sice zamítnuta, obecné soudy však dopěly k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitosti, byl legitimován žalobu podat a má i naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzniklý stav není slučitelný se zásadou právní jistoty, protože nemůže disponovat s nemovitostí, která neexistuje, ačkoliv je formálně zapsán jako její vlastník. 6. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy neučinily meritorní rozhodnutí. Vyhnuly se tak posouzení jádra sporu, tedy zda kupní smlouva mohla vyvolat právní následky, jestliže její předmět právně neexistoval a neexistuje. Takový postup označuje za tzv. přepjatě formalistický, mající za následek denegatio iustitiae. Odmítá názor, že ochrany lze dosáhnout žalobou na určení vlastnického práva, protože netvrdí, že nemovitost vlastní, ale že vlastnické právo nemohlo vzniknout. Žaloba na určení vlastnického práva není s to odstranit právní nejistotu, neboť neřeší samotnou příčinu sporu, tj. otázku (ne)platnosti kupní smlouvy, na jejímž základě byl zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden. Odvolává se přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená soudní rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel v soudním řízení tvrdil, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a argumentoval tím, že spočívá v nastolení souladu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly a v napadených rozhodnutích vysvětlily, že žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy nelze zamýšleného právního účinku (tj. změny zápisu v katastru nemovitostí) dosáhnout, a proto nebyla podmínka § 80 o. s. ř. splněna. Z jakého důvodu by měla být tato úvaha vadná, z ústavní stížnosti neplyne, a jestliže uvedená žaloba nepředstavovala způsobilý prostředek ochrany práv, nelze považovat její zamítnutí za porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu. Pro úplnost možno dodat, že odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1440/14 není přiléhavý pro odlišné skutkové a právní okolnosti.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu