Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2014 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Liborem Knotem, advokátem, AK se sídlem ve [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 58 Co 48/2014-136, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou dne 19. 5. 2014 a doplněnou dne 9. 7. 2014 se J. V. (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, v řízení pro 51 400,- Kč s příslušenstvím.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 3. 12. 2013 usnesením č. j. 103 EX 26437/10-120 JUDr. T. V., soudní exekutor Exekutorského úřadu se sídlem v [adresa] § 54 odst. 1 ex. řádu odmítl návrh povinného na odklad exekuce s tím, že byl neurčitý, nebyl doložen listinami a nebylo možno ho posoudit ani jako návrh na zastavení exekuce.
Dne 10. 4. 2014 usnesením č. j. 58 Co 48/2014-136 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 3. 12. 2013 č. j. 103 EX 26437/10-120 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a byl toho názoru, že se jeho návrhem na zastavení exekuce měl a mohl odvolací soud věcně zabývat; pokud tak nepostupoval, porušil prý stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.
V projednávaném případě je evidentní, že ústavní stížností napadené zrušovací usnesení není rozhodnutím konečným, a že proti následnému rozhodnutí soudního exekutora bude moci stěžovatel podat odvolání, shledá-li pro to důvody. Ústavní stížnosti je z tohoto důvodu nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj