Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Motyčkou, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 93/2026-89 ze dne 2. dubna 2026 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 17 Nt 1501/2025-62 ze dne 11. února 2026, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Krajského státní zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 1 T 177/2023-492 ze dne 26. ledna 2024 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 127/2024-566 ze dne 28. srpna 2024 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 42 měsíců a peněžitý trest 100 000 Kč. Skutek spáchal tak, že poškozeného řidiče taxi služby nutil pod pohrůžkou jiné těžké újmy společným jednáním se spolupachateli k uhrazení částky v celkové výši 130 000 Kč za účelem ochrany před jeho fyzickou likvidací.
3. Stěžovatel se návrhem ze dne 16. července 2025 domáhal povolení obnovy řízení. Navrhoval provedení důkazů, z nichž mělo být patrné, že hlavním iniciátorem vydírání nebyl stěžovatel, ale spolupachatel D. F.
4. Okresní soud napadeným usnesením návrh podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neaplikovaly právo logicky konzistentně a přesvědčivě. Ani jeden ze soudů blíže nerozvedl, proč nové důkazy nepostačují k povolení obnovy řízení, rozhodnutí tak nejsou dostatečně odůvodněná a jsou nezákonná. Současně je stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná, konstatovaly-li obecné soudy pouze patrnou vyšší míru zapojení spolupachatele D. F. a nevypořádaly se s argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává. Právě tyto argumenty jsou stěžejní pro posouzení role stěžovatele a spolupachatelů, jejich míry zavinění a výměry uložených trestů. Stěžovatel tak má za to, že z důkazů provedených na veřejném zasedání vyplynulo, že řídící osobou byl D. F., nikoli že by hlavním iniciátorem byl stěžovatel, kterému byl uložen původně nejpřísnější trest. Nové důkazy jsou tak v rozporu se závěry soudů z původního řízení.
7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. března 2012 či sp. zn. I. ÚS 527/24 ze dne 20. března 2024 aj.).
9. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil, a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. dubna 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 907/24 ze dne 15. května 2024 aj.).
10. Obecné soudy těmto požadavkům dostály a z napadených rozhodnutí nejsou patrny žádné prvky svévole při posuzování stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení. Okresní soud návrh řádně projednal - nařídil veřejné zasedání, vyslechl stěžovatelem navrhované svědky a provedl důkaz audiozáznamem. Nové důkazy zhodnotil souhrnně s důkazy a skutečnostmi z původního řízení a stěžovatele upozornil, že vyšší účast D. F. lze dovodit tehdy, když šlo o zadání propíchnutí pneumatik u vozidla poškozeného. Zcela logicky však dodal, že tato skutečnost nebyla součástí skutkového výroku a na celkovém posouzení věci jako zločinu vydírání, kdy využili strachu poškozeného z fyzické likvidace, to nic nemění. Ústavní soud takové odůvodnění, proč ani nové důkazy (svědecké výpovědi, listinné důkazy, přehrávka audiozáznamu) nepostačují k povolení obnovení řízení, považuje za přesvědčivé a racionální, neshledává pochybení, které by odůvodnilo kasační zásah. To platí jak ohledně usnesení okresního soudu, tak usnesení krajského soudu, ze kterého je patrné, že se ztotožnil se závěry okresního soudu týkající se role stěžovatele (včetně jeho hodnot, sebereflexe a povahy), tedy že skutková zjištění v původním řízení ve vztahu k vymezenému skutku obstojí.
11. Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost obou usnesení, a vytýká-li obecným soudům, že se s jeho jednotlivými argumenty nevypořádaly, ani zde Ústavní soud nedovodil tvrzený exces. Obecné soudy nejsou povinny reagovat na každou jednotlivou námitku stěžovatele, pokud jejich rozhodnutí jako celek dává odpověď na podstatu uplatněné argumentace (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. října 2013 aj.). Z napadených usnesení je zřejmé, na jakých skutečnostech soudy založily svá rozhodnutí a jak dospěly k uvedeným závěrům. Odlišný názor důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Námitky stěžovatele jsou prostou polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.
12. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu