Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a členů JUDr. P. H. a JUDr. V. Š. o ústavní stížnosti navrhovatelů S.Z. a J.Z., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, sp. zn. 2 A 410/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 29 Ca 148/97, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 17. dubna 1998 podali navrhovatelé ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 1998, čj. 2 -A 410/98-21, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2.,prosince 1997, čj. 29 Ca 148/97-9, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 148/97 a z něj zjistil, že Vrchní soud v Olomouci svým usneseními ze dne 16. února 1998, čj. 2A 410/98-21, zastavil řízení o odvolání proti citovanému usnesení Krajského soudu. Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě navrhovatelů podle § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, proto, že navrhovatelé nezaplatili ve stanovené lhůtě soudní poplatky. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že postupem soudu byla porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítali, že krajský soud zastavil řízení, kterým se domáhali přezkoumání rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. dubna 1997, vydaného podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to proto, že nezaplatili soudní poplatek ve stanovené lhůtě. Soud zároveň vyslovil poučení, že proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. Navrhovatelé mají za to, že proti rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudních poplatků musí být přípustné odvolání, neboť na zmíněnou problematiku je třeba použít ustanovení § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento názor, podle navrhovatelů, podporuje i ust. § 3 citovaného zákona, podle kterého ve věci poplatků v řízení o žalobách nebo o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů rozhoduje soud, který rozhoduje v prvním stupni. Postupem soudu proto bylo, podle jejich názoru, porušeno právo navrhovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces. Navíc, jestliže soud vyměřil poplatek v nesprávné výši, musejí mít účastníci právo bránit se proti nesprávnosti odvoláními. Jinak by účastníci správního řízení byli zbaveni možnosti dosáhnout nápravy nesprávného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 22. května 1998 uvedl, že mu nebyla svěřena kompetence rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím soudů, která jsou vydávána podle části páté, hlavy druhé a třetí o.s.ř. K porušení čl. 36 Listiny proto napadeným rozhodnutím nedošlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, a to z těchto důvodů: Pokud stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 29 Ca 148/97, je nepochybně podána po lhůtě stanovené v § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení bylo navrhovatelům doručeno dne 29. 12. 1997, přičemž ústavní stížnost byla podána Ústavnímu soudu osobně dne 17. 4. 1998. Jedná se tedy o návrh, který byl ve smyslu § 43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novel, podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Pokud jde o namítané porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud konstatoval, že navrhovatelům nebylo bráněno, aby se obrátili na nezávislý soud a požadovali projednání své věci. Skutečnost, že pak soud řízení zastavil proto, že navrhovatelé nesplnili svou zákonem stanovenou povinnost zaplatit soudní poplatky, nemůže být přičítána k tíži soudu, ani nemůže být chápána jako porušení základních práv a svobod navrhovatelů. K zastavení řízení totiž došlo výhradně v důsledku nečinnosti navrhovatelů, byt' byli soudem k zaplacení soudních poplatků řádně vyzváni. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, podle nichž správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno (§ 250j odst. 4, § 250s o.s.ř.). Není přitom určující, zda rozhodnutí vydané soudem v řízení podle části páté o.s.ř. je rozhodnutím ve věci samé či rozhodnutím jiným, neboť ani zákonná úprava zmíněná speciální ustanovení tohoto smyslu nemá, a to ani ve vztahu k tzv. rozhodnutím incidenčním. Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoliv podle procesních ustanovení o.s.ř., ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc spadající do správního soudnictví. Vrchní soud tedy nemohl rozhodnout jinak, než že řízení o odvolání proti usnesení krajského soudu odmítl. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 1998 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu