III. ÚS 1804/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že jako chodkyně (ve věku 79 let) jdoucí po předchozí konzumaci alkoholu se psem po vozovce nezajistila, aby pes nešel po druhé straně vozovky a vodítko tímto způsobem nebylo nataženo přes celou její délku. Do vodítka najela poškozená cyklistka (na elektrokole), načež došlo k jejímu pádu na vozovku a způsobení vážných zranění (včetně zlomeniny lebky). Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň jí byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí (jeden svědek nehodu viděl, ostatní nepřímo potvrdili verzi obžaloby), které žádný důkaz nezpochybňuje. Naopak stěžovatelčina obhajoba (že poškozená do ní narazila, když stěžovatelka šla se psem na stejné straně vozovky) byla jednoznačně vyvrácena, jak svědeckými výpověďmi, tak znaleckým posudkem. Stěžovatelčino jednání soud musel vyhodnotit jako porušení důležité povinnosti (podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku), neboť držitel domácího zvířete musí z důvodu bezpečnosti zabránit jeho pobíhání po vozovce (irelevantní je skutečnost, že pes byl na vodítku). Tyto závěry potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší soud (sp. zn. 8 Tdo 90/2016). Pro nadbytečnost soud odmítl provést další důkazy navržené obhajobou. Svědecké výpovědi se měly týkat pouze obecných informací o stěžovatelce a psovi a znalecké posudky nevykazovaly žádné nedostatky, proto nebyl dán důvod pro vypracování revizních posudků.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Podle něj okresní soud provedl všechny relevantní důkazy a správně je vyhodnotil. Ostatní důkazní návrhy byly nadbytečné. Skutkový stav byl podle krajského soudu řádně zjištěn, popsaný nehodový děj není žádným důkazem vyvrácen. Naproti tomu stěžovatelčinu obhajobu nelze brát jako věrohodnou.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Velká část stěžovatelkou uplatněných námitek nespadá pod žádný dovolací důvod a jde o prostou polemiku zpochybňující důkazní sílu či věrohodnost jednotlivých důkazů. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní rozpor. Soudy se rovněž řádně vypořádaly s uplatněnými důkazními návrhy. Dílčí rozpory ve svědeckých výpovědích jsou pro předmět věci nepodstatné, v praxi navíc obvyklé, a zvláště v dané situaci (vážné dopravní nehody) nijak nezpochybňující věrohodnost svědků v podstatných částech jejich výpovědí (potvrzených navíc dalšími nepřímými důkazy). Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud námitku o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatelčino jednání nelze označit za bagatelní či jinak se vymykající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Rozhodné v tomto směru nejsou ani stěžovatelčin vysoký věk, ani její vlastní zranění. Vzhledem k neschopnosti přijmout za své jednání odpovědnost nepřipadalo v úvahu ani upuštění od potrestání. Soudy se zároveň nedopustily analogie v neprospěch pachatele, neboť stěžovatelčino odsouzení je postaveno na porušení konkrétních povinností vyplývajících z dopravních předpisů [§ 4 písm. a) a § 60 odst. 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích].

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s důkazy v její prospěch (skutečnost neporušeného vodítka a nezraněného drobného psa, jakož i stěžovatelčiny polohy po pádu). Dále bagatelizovaly podstatné rozpory ve výpovědích svědků. Jejich rozhodnutí tak trpí vadou extrémního rozporu. Soudy podle stěžovatelky postupovaly rovněž v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť nevzaly v potaz, že nehodový děj nikdo neviděl a jejich závěry odporují důkazům ve prospěch stěžovatelčiny obhajoby. Náraz do vodítka by musel zanechat objektivní stopy na vodítku či zvířeti. Opačný skutkový závěr je podle stěžovatelky vyloučený. Soudy nepřijatelně odmítly provést důkaz výpovědí svědkyně, která rovněž měla problém vyhnout se poškozené cyklistce. Další klíčové skutkové závěry (např. viditelnost nebo rychlost poškozené) soudy vyfabulovaly. Podle ustálené judikatury cyklista nemůže jet bez ohledu na viditelné chodce. Poškozená podle stěžovatelky porušila povinnost jet přiměřenou rychlostí a věnovat se řízení. Rychlost cyklistky ostatně nebyla nijak zjištěna, přestože jde o klíčovou okolnost. Postih stěžovatelky je s ohledem na její věk v rozporu se zásadou subsidiarity a přiměřenosti trestní represe a humanity. Soudy rovněž nezohlednily, že stěžovatelka byla oproti cyklistce ve výrazně slabším postavení.

6. Dále stěžovatelka namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly naplněním znaku "porušení důležité povinnosti", který je u dané skutkové podstaty obligatorní. Takovou povinnost naopak porušila poškozená při nebezpečném objíždění stěžovatelky. Stěžovatelčino odsouzení bylo založeno na nezákonných a procesně nepoužitelných důkazech a soudy se dokonce dopustily analogie v neprospěch pachatele. Při prověrce na místě činu nedostala stěžovatelka možnost vyjádřit se k výpovědím (včetně výpovědi poškozené). Toto pochybení nemohlo být napraveno v hlavním líčení, neboť svědci a znalec mu nebyli přítomni. Nebyly tedy vyloučené jiné reálné varianty nehodového děje a odsuzující konstrukce stojí o osamoceném svědectví něčeho, co svědek nemohl reálně vidět (jak se prokázalo při prověrce na místě činu). Stěžovatelčino odsouzení je podle jejího názoru případem neúměrného rozšiřování trestní represe (nález sp. zn. III. ÚS 2278/07), v němž se trestní odpovědnost dovozuje toliko z existence zranění poškozené.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektovala skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatelka se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o její (ne)vině. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.

11. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěru, že jejich odůvodnění jsou logická, přesvědčivá a vypořádávají se se všemi relevantními skutečnostmi. Neporušují žádný ústavní princip či stěžovatelčino subjektivní právo. Jak již bylo uvedeno výše, s obsahově totožnými námitkami byly konfrontovány obecné soudy, a proto lze na jejich ústavně konformní závěry odkázat. To se týká zejména námitek ohledně celkového skutkového děje, včetně dle stěžovatelky "nekorespondujícího" nezranění psa a nepoškození vodítka (viz bod 34 usnesení Nejvyššího soudu a body 68 a 69 rozsudku okresního soudu), polohy stěžovatelčina těla po pádu (viz bod 38 usnesení Nejvyššího soudu, bod 9 usnesení krajského soudu a bod 57 rozsudku okresního soudu), povahy rozporů ve výpovědích svědků (viz bod 39 usnesení Nejvyššího soudu, bod 9 usnesení krajského soudu a v podstatě celé odůvodnění v bodech 49 až 77 rozsudku okresního soudu), nadbytečnosti dalších důkazů a relevance zjišťování dalších skutečností (viz bod 37 usnesení Nejvyššího soudu, bod 7 usnesení krajského soudu a bod 89 rozsudku okresního soudu), obsahu povinností cyklisty a způsobu jízdy poškozené (viz bod 43 usnesení Nejvyššího soudu a body 65 až 68 a bod 8 rozsudku okresního soudu), naplnění znaku "porušení důležité povinnosti" podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku a porušení zásady zákazu analogie v neprospěch pachatele (viz bod 51 usnesení Nejvyššího soudu a body 80 až 85 rozsudku okresního soudu) i ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz body 52 až 54 usnesení Nejvyššího soudu a bod 90 rozsudku okresního soudu).

12. Odmítnout je nutné i ostatní (vesměs obecné) námitky. Jde zejména o námitku porušení pravidla in dubio pro reo. Ve shodě s Nejvyšším soudem (viz bod 40 jeho usnesení) je nutné upozornit, že dané pravidlo se aplikuje v situaci, v níž má pochybnosti o skutkovém ději soud, nikoliv obžalovaný. Soudy v dané věci žádné skutkové pochybnosti nevyjádřily a se stěžovatelčinými námitkami se řádně vypořádaly.

13. Namítala-li stěžovatelka, že její odsouzení bylo založeno na nezákonných a procesně nepoužitelných důkazech, není z ústavní stížnosti jednoznačně zřejmé, které důkazy tím myslí. Jedinou konkrétní námitkou ohledně zákonnosti důkazu byla výtka okresnímu soudu při provádění tzv. prověrky na místě, při níž soud nedal u všech výpovědí prostor k vyjádření stěžovatelce. Především je třeba zdůraznit, že ne každé pochybení při provádění důkazů znamená nehojitelnou vadu řízení, a tím spíše procesní nepoužitelnost daného důkazu (srov. např. bod 61 nálezu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21). V dané věci se okresní soud této vadě důkazního řízení věnoval (viz bod 76 rozsudku), jeho závěrům nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Stěžovatelka měla následně prostor (a to nejen v nalézacím řízení) se k obsahu daného důkazu vyjádřit, což také učinila (a mohla tak učinit i na místě samém s přítomným obhájcem) a soudy se s jejími námitkami vypořádaly. Tím považuje Ústavní soud uvedenou vadu za zhojenou a práva obhajoby za dostatečně zachovaná.

14. Konečně je nutné odmítnout rovněž námitky, že stěžovatelčino odsouzení představuje případ neúměrného rozšiřování trestní represe a je rozporné se zásadou humanity trestního práva. Stěžovatelčin odkaz na nález ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, považuje Ústavní soud za nepřípadný. Ve zmíněné věci byla tehdejší stěžovatelka odsouzena, stručně řečeno, za to, že (jako vždy) kousek od svého bydliště pustila na chodníku svého drobného klidného psa z vodítka, který se při hlasitém příjezdu poškozeného motocyklisty "splašil" a vběhl pod motocykl, který při příjezdu o 25 km/h překročil zákonem povolenou rychlost. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že u nehod je nedbalostní zavinění pachatele zásadně nutné vztahovat ke kritériu předvídatelnosti škodlivého následku, kterému soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost. Stěžovatelčina věc se v několika podstatných okolnostech od uvedeného případu odchyluje. Podstata stěžovatelčina jednání nespočívá v nečekané jednorázové "náhodě", nýbrž v podstatě aktivním vytvoření překážky přes vozovku, a to pod vlivem alkoholu. Zároveň poškozená neporušila žádnou svoji povinnost, natož takovým způsobem, jakým je výrazné překročení povolené rychlosti. Soudy se ve stěžovatelčině věci řádně zabývaly všemi podstatnými okolnostmi. K námitce "nehumánnosti" stěžovatelčina odsouzení (zejména vzhledem k jejímu věku) se obecné soudy též vyjádřily a poukázaly na to, že výsledek trestního řízení do určité míry ovlivnila i stěžovatelka svou vlastní procesní strategií a postojem v podobě úplné absence přijetí jakékoliv míry odpovědnosti za své jednání (viz bod 54 usnesení Nejvyššího soudu a bod 93 rozsudku okresního soudu). Uložení výchovného trestu (s podmíněným odkladem výkonu) se vzhledem k výše uvedeným okolnostem nejeví z ústavněprávního hlediska jako neudržitelné. Jde-li o povinnost náhrady škody, tu nelze považovat za součást trestní represe, neboť soudy o ní rozhodují podle předpisů soukromého práva (i při zproštění obžaloby jí může být civilním soudem taková povinnost uložena).

15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu