III. ÚS 1807/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, případně o předběžné opatření podle § 80 téhož zákona. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, přičemž jako hlavní důvody uvedl, že má v České republice svou rodinu (manželka se synem). Dále uvedl, že v minulosti absolvoval základní vojenskou službu, pročež má v případě návratu na Ukrajinu obavy z nucené mobilizace do probíhající války a z následné nemožnosti vycestování zpět za rodinou. Neochotu zapojit se do konfliktu navíc umocňuje zkušeností jeho bratra, který se z války vrátil jako invalida a Ukrajina mu v této složité situaci neposkytla adekvátní pomoc.

3. Extradiční řízení stěžovatele bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1054/25, který ústavní stížnost stěžovatele zamítl nálezem ze dne 17. 6. 2025. Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu dne 22. 5. 2025.

4. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 16. 12. 2025 stěžovatelovi mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělilo. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že branná povinnost, pokud je plněna v regulérní armádě demokratického právního státu, představuje legitimní státoobčanskou povinnost a její výkon, a to ani v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu, nezakládá ohrožení občana svévolným násilím potřebné pro udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu, neboť tato ochrana se vztahuje pouze na civilisty. Současně, jelikož výhradu svědomí vůči vojenské službě uplatnil stěžovatel až v žalobě, v minulosti absolvoval vojenský výcvik a dříve v řízení zdůrazňoval pouze obavy z osudu bratra, který je válečným invalidou, vyhodnotil krajský soud tato tvrzení spíše jako averzi k nástupu do armády, která jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nestačí. Dále krajský soud konstatoval, že nebezpečí špatného zacházení v zemi původu eliminují diplomatické záruky poskytnuté Ukrajinou v rámci extradičního řízení, které je možné s ohledem na charakter státu i konkrétní okolnosti případu považovat za dostatečné. Krajský soud neshledal důvodem pro udělení doplňkové ochrany ani namítaný zásah do soukromého a rodinného života.

5. Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že správní soudy neposoudily správně jeho argumentaci, neboť netvrdil jen to, že nechce narukovat. Tvrdil souběh konkrétních a vzájemně se zesilujících rizik a to, že po návratu na Ukrajinu mu hrozí zadržení v trestní věci, existují konkrétní podklady o systémově špatných podmínkách v ukrajinských vazebních zařízeních, následně mu hrozí mobilizace v době probíhající války, přičemž po návratu by se nemohl vrátit za svou rodinou do České republiky a jeho situace je psychicky umocněna tím, že jeho bratr utrpěl ve válce těžké zranění a stal se invalidou. Dále stěžovatel namítá, že správní orgán i soudy v řízení mechanicky přebíraly závěry z řízení extradičního týkající se diplomatické záruky Ukrajiny. Avšak řízení o přípustnosti vydání a řízení o mezinárodní ochraně mají odlišný předmět, odlišné právní předpoklady i odlišný ochranný účel, přičemž mezinárodní ochrana není pouhým dodatkem extradičního řízení. V řízení o mezinárodní ochraně došlo ke změně v rodinném životě stěžovatele, neboť se mu narodil syn, čímž se lidská, rodinná a psychická rovina věci ještě podstatně prohloubila. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy rodinnou situaci stěžovatele zaznamenaly, ale v materiálním smyslu jí nepřiznaly odpovídající význam.

7. Stěžovatel namítá, že pokud bude vydán na Ukrajinu, půjde o krok fakticky nevratný. Následky již nebude možné plně napravit, a to ani v případě pozdějšího úspěchu v řízení před Ústavním soudem nebo mezinárodními orgány. Tím spíše bylo nutné, aby obecné soudy i správní orgán postupovaly s maximální obezřetností. Namísto toho byla věc v azylové větvi ukončena procesním odmítnutím kasační stížnosti pro nepřijatelnost, bez meritorního projednání.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, ani není další přezkumnou instancí a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

9. Podle čl. 43 Listiny jsou české orgány veřejné moci povinny přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Porušením tohoto práva, ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, by proto byl takový postup státu, v jehož důsledku by žadateli o mezinárodní ochranu byla upřena možnost projednání jeho žádosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 20). Obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 Listiny tak není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž "pouze" subjektivní právo, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu se zákonem.

10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá formalistický postup Nejvyššího správního soudu při odmítnutí jeho kasační stížnosti, kterým mu byl odepřen meritorní přezkum jeho věci. Pokud by se o extrémní formalismus skutečně jednalo, mohlo by to s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu skutečně dosahovat ústavní intenzity a dotčení na základním právu. Taková situace však nenastala. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 4. 2025 č. j. 2 As 361/2023-35). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před městským nebo krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, proč je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná. Zhodnotil, že krajský soud posoudil věc stěžovatele zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů (viz např. usnesení ze dne ze dne 10. 12. 2020 č. j. 3 Azs 360/2019-76, ze dne 30. 3. 2023 č. j. 9 Azs 15/2023-36, ze dne 17. 10. 2025 č. j. 4 Azs 189/2025-27), hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně. Nejvyšší správní soud tak postupoval plně v souladu se zákonem a jeho ústavně konformním výkladem a svůj postup přesvědčivě odůvodnil.

11. Ústavní soud konstatuje, že ministerstvo a správní soudy důkladně prozkoumaly splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli a dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí ve věci, přičemž neudělení této ochrany nelze označit za neústavní. Správní soudy aprobovaly postup Ministerstva vnitra, které ve svém rozhodnutí prokázalo, že zde neexistuje hrozba vážného a individuálního ohrožení v důsledku svévolného násilí (viz body 18-20 rozsudku krajského soudu, bod 15 usnesení Nejvyššího správního soudu), přičemž se vypořádaly se všemi stěžovatelovými tvrzeními ohledně jemu potencionálně hrozících rizik v případě neudělení mezinárodní ochrany. Stejně tak dostatečně a vhodně prozkoumaly rodinnou situaci stěžovatele (viz body 35-38 rozsudku krajského soudu a bod 21 usnesení Nejvyššího správního soudu), její omezenou relevanci pro naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, a na základě takto zjištěného skutkového stavu učinily ústavně konformní právní závěry.

12. Se stěžovatelem lze souhlasit, že zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání jako dvě samostatná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel, má jiný charakter a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje. Úlohou extradičního řízení je povinnost státu navrátit osobu prchající před spravedlností do dožadujícího státu, zatímco azylovým právem je chráněna nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, která je zakotvena jak v právu udělení azylu, tak v zásadě non-refoulement. I přes rozdílný účel řízení není důvod pro nesdílení poznatků a podkladů mezi oběma řízeními, včetně diplomatických záruk. Není proto pochybením, pokud Ministerstvo vnitra v posuzované věci vycházelo mj. i z hodnocení kvality a spolehlivosti diplomatických záruk provedené orgány rozhodujícími o přípustnosti stěžovatelova vydání (splňující standardy pro diplomatické záruky shrnuté v bodě 82 nálezu ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19).

13. Rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo na základě žaloby stěžovatele přezkoumáno ve správním soudnictví, a to v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud neshledává závěr správních soudů, tedy že žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů není relevantní pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., protiústavní. Ministerstvo vnitra i správní soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce jejich úvahy z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. 14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí a návrhu na předběžné opatření Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. července 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu