Plný text
III. ÚS 182/06 Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem [PSČ obec] 3, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005 č. j. 28 Cdo 2508/2005-233, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 27. 1. 2005 č. j. 29 Co 119/2004-194 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 19 C 336/2001-144 ze dne 9. 10. 2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl, z důvodů v ní podrobně rozvedených, v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Nejvyšší soud shora označeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele poté, co dospěl k závěru, že jím není napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§ 243a odst. 5, § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], když nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky zakládající jeho přípustnost. Předcházejícími rozsudky obecných soudů (nalézacího a odvolacího) byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k přesně označeným nemovitostem, a to vycházeje z tvrzení, že nikdy nedošlo, z důvodů, které podrobně rozvedl, k jejich řádné konfiskaci na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945 (č. 12/1945 Sb., č. 108/1945 Sb.), a tudíž k nim ani nikdy nemohl pozbýt vlastnického práva. Na podporu takto dovozovaného závěru uváděná tvrzení předestřel stěžovatel opětovně i v ústavní stížnosti, v níž dále současně poukázal na to, že ve věci rozhodující senát Nejvyššího soudu nesplňoval, dle jeho názoru, požadavky kladené na zákonné soudce (ve spojení s rozvrhem práce), namítal, že nebylo vyhověno jeho návrhu na předložení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, maje zejména za to, že v jeho (svou povahou restituční) věci by neměly rozhodovat soudy České republiky. Pro uvedené a podrobně v naraci návrhu popsané výhrady, obsahující i jeho nesouhlas se závěry Pléna Ústavního soudu vyslovenými v jeho Stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn Pl. ÚS-st. 21/05 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud řízení přerušil a sám předložil k posouzení Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku předběžnou otázku, neboť potřeba předložení její podstaty jmenovanému soudu podle něj stále trvá. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poté, co posoudil námitky stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jeho tvrzení o tom, že by Nejvyšší soud (pro posouzení přípustnosti dovolání) interpretoval relevantní rámec jednoduchého práva dopadajícího na předmětnou věc v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy. Samotnou úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu zakládající případnou přípustnost dovolání, přitom není oprávněn, když se stran jeho logických a náležitě odůvodněných myšlenkových konstrukcí nejedná o projev svévole, Ústavní soud přezkoumávat (obdobně nález sp. zn. III. ÚS 40/93; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04). K meritu věci potom odkazuje na stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů navrhovatele), jímž je senát při své rozhodovací činnosti, a tedy i v tomto případě, vázán. V důsledku ve Stanovisku uvedených závěrů stává se z pohledu konečného rozhodnutí a takto výsledku procesu jako celku v naraci návrhu blíže rozvedená argumentace stěžovatele, brojícího v konkrétnostech proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, irelevantní. K uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce poukazuje Ústavní soud na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a konsekvence z této maximy plynoucí (sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). V tom rámci toliko jako obiter dictum se dodává, že věc stěžovatele je dle přesvědčení Ústavního soudu podřaditelná pod agendu určenou rozvrhem práce účinným v době rozhodné pro posouzení jejího přidělení k projednání senátu 28 občanskoprávního kolegia. Ohledně výtky, týkající se vypořádání se s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (jejímž základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu na soud jiného členského státu Evropské unie), postačí na obsah náležitého odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pro jeho adekvátnost odkázat, přičemž závěry tam uvedenými (obdobně i závěry přijatými Ústavním soudem v jiné věci navrhovatele sp. zn. II. ÚS 14/04), lze odůvodnit i postup Ústavního soudu v této věci, jímž nevyhověl návrhu, aby sám předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru předložil. Na základě tohoto náhledu na návrh stěžovatele bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2006