Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MVDr. R. P., právně zastoupeného JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení obecné kriminality Jihlava ze dne 24. 5. 2011 č. j. KRPJ-1650-51/TČ-2011-160771 a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 14. června 2011 č. j. ZT 61/2011-38, za účasti 1) Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení obecné kriminality Jihlava a 2) Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud podotýká, že rukou psaná stěžovatelova podání, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2011, dne 13. 7. 2011, dne 30. 9. 2011 a dne 25. 7. 2012, byla vyhotovena bez zastoupení advokáta, jsou zčásti zmatená a neobsahují ústavněprávní argumentaci, a proto k nim nebylo možno přihlížet. Ústavní soud vzal v úvahu toliko zdůvodnění, vypracované advokátem Mgr. Petrem Melicharem, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 19. 9. 2011.
II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: Usnesením policejního orgánu, uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, bylo podle § 160 odst. 1, 5 trestního řádu zahájeno stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Trestný čin spočíval po skutkové stránce v tom (stručně řečeno), že stěžovatel měl v roce 2011 vyrobit nejméně 102,43 g drogy pervitin (metamfetamin), který dne 2. 3. 2011 v Jihlavě nabídl ke koupi L. B.. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou však státní zástupkyně v záhlaví označeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla. III.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení policejního orgánu a státního zástupce stíhaný skutek chybně právně kvalifikují, pokud při naplnění zákonných kvalifikačních znaků "větší rozsah", "větší rozsah vůči dítěti", "větší rozsah vůči dítěti mladšímu než patnáct let", "značný rozsah" a "velký rozsah", obsažených v kvalifikovaných skutkových podstatách trestného činu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, vycházejí při určení množství drogy z interního předpisu, který vydalo Nejvyšší státní zastupitelství. Kromě toho prý není v popisu skutku nijak zohledněno, pro kolik osob byl pervitin opatřován a po jak dlouhou dobu bylo s látkou nakládáno. Napadená rozhodnutí jsou prý nedostatečně odůvodněna, což dle názoru stěžovatele svědčí o libovůli v rozhodování.
IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, č. 4, sv. 32 Sbírky nálezů a usnesení, str. 467). Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum tu je však namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. e) tr. řádu]. Ve věci stěžovatele je ze samotného napadeného rozhodnutí zřejmé, že výtky vůči postupu policejního orgánu a státního zástupce nejsou důvodné. Napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno a odůvodněno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 a III. ÚS 554/03, případně i sp. zn. I. ÚS 369/05 a další) a je náležitě odůvodněno. Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru přesnosti popisu skutku jako pro podání obžaloby či pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci § 160 odst. 1 věta první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu. V projednávané věci byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti stíhaného skutku, které jsou rozhodné pro jeho posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
Státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem přezkoumala usnesení policejního orgánu ve světle námitek, které byly uplatněny ve stížnosti obviněného, a proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Ke stěžovatelově námitce, že znaky "větší rozsah", "větší rozsah vůči dítěti", "větší rozsah vůči dítěti mladšímu než patnáct let", "značný rozsah" a "velký rozsah", vyjadřujících množství omamné a psychotropní látky potřebné k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, byly v době vydání napadených rozhodnutí kvantifikovány v interním předpisu, který vydalo Nejvyšší státní zastupitelství, lze uvést: Je skutečností, že orientační hodnoty množství drog, naplňující tyto znaky, byly dříve obsaženy v pokynu obecné povahy Nejvyššího státního zástupce č. 6/2000, později č. 2/2006 a č. 1/2008. Teprve v roce 2009 bylo vydáno na základě zmocnění, obsaženého v § 189 odst. 2 trestního zákoníku, nařízení vlády č. 467/2009 Sb., stanovící "množství větší než malé". Ve faktu, že orgány činné v trestním řízení přihlédnou při interpretaci trestního zákona k orientačnímu stanovení množství drogy, obsaženému v podzákonném předpise, nelze spatřovat protiústavní postup. Podle ustanovení článku 95 Ústavy "soudce je při rozhodování vázán zákonem" a "je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem". Interní pokyn Nejvyššího státního zástupce nebyl nadán zákonnou silou a soudu nic nebrání v tom, aby se od jeho obsahu odchýlil. Nelze tedy v existenci takové interpretační pomůcky, která neaspiruje na to, aby stanovila zákonné znaky trestného činu, spatřovat ani porušení zásady "nullum crimen sine lege", zakotvené v článku 39 Listiny. Je přirozené, že při interpretaci některých vágních termínů, obsažených v zákonném textu, se soudy neobejdou bez sjednocujících výkladových pomůcek, obsažených jednak v judikatuře, jednak v podzákonných předpisech různých odborných orgánů a veřejných autorit a v nauce. Obecně uznávaná metoda systematického výkladu právních norem k takovému postupu přímo nabádá. Při nezbytném respektování obsahu a smyslu zákona nelze proti tomuto interpretačního postupu ničeho namítat, naopak je třeba ocenit, že takový postup brání libovůli v rozhodování, zaručuje předvídatelnost a jednotu aplikace práva. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že enormní množství drogy, zajištěné u obviněného (102,43 g pervitinu), nepochybně dosahuje limitní hodnoty množství, potřebného pro naplnění zákonných pojmových znaků.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost vyhodnotil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu