Plný text
ÚS 186/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele MUDr. P. S., zastoupeného JUDr. V.B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 1999, č. j. 7 Cmo 968/99-32, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 1999, č. j. 7 Cmo 968/99-32, jímž bylo změněno usnesení soudu I. stupně tak, že se v řízení proti žalované S., a. s., nenařizuje předběžné opatření. Uvedl, že podle jeho přesvědčení soud II. stupně jej zkrátil na právech účastníka řízení, když při projednání a rozhodování ve věci, v níž šlo o otázku po právní stránce zásadního významu, změnil usnesení soudu I. stupně bez jeho účasti a bez doplnění dokazování. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu ústavní stížnosti a dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ze dne 20. března 2000, z usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 968/99-32 a Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 2689/2000-65 bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti výše označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, s poukazem na obsah § 237 odst. 1 písm. f) a g) občanského soudního řádu, ve znění platném k 31. prosinci 2000, dovolání, které však Nejvyšší soud ČR dne 1. února 2001 odmítl, když shledal, že bylo podáno po lhůtě k tomu stanovené. Pro výše uvedená zjištění nutno konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje - dovolání nepodal v zákonné lhůtě a jako opožděné je soud proto odmítl. Z tohoto důvodu byl návrh, v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2001