Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPRING-STAV, spol. s r. o. "v likvidaci", se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou v Rokycanech, Míru 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2009 č. j. 32 Cdo 1137/2008-274, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007. Stěžovatelka zrekapitulovala obsah napadeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedeného základního práva mělo dojít tím, že dovolací soud odmítnutím dovolání znemožnil stěžovatelce uplatnění jejího práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu.
Z ústavní stížnosti a z kopie napadeného usnesení bylo zjištěno, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť došel k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci vůbec naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolací soud neshledal dovolání stěžovatelky jako přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry dovolacího soudu, vyjádřenými v odůvodnění, které považuje za obecné a nedostatečné, čímž došlo ke snížení její právní jistoty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny nemůže obstát. Navzdory tvrzení stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání řádně odůvodnil. Konstatoval, že neshledal, že by odvolací soud v předchozím řízení posoudil otázku platnosti smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, a práva na zaplacení části ceny díla, jejichž řešení stěžovatelka v dovolání napadala, v rozporu s hmotným právem. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, rozhodl, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Dovolací soud posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a své závěry o aplikaci těchto ustanovení uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatelky a Ústavní soud neshledal důvod pro jeho zrušení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu