Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Bc. M. U., zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. dubna 2016 č. j. 5 C 207/2015-128, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a obce Chýně, sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že byla Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") zkrácena na právu na spravedlivý proces, garantovaném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zavázal okresní soud nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Napadeným usnesením bylo - v řízení o stěžovatelčině žalobě směřující proti vedlejší účastnici na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy - rozhodnuto, že se nepřipouští změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o tři případy poskytnutí reference o stěžovatelce a o zaplacení zadostiučinění ve výši 500 000 Kč.
Procesní předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. uvedla, že s ohledem na ustanovení § 83 odst. 1 a § 159 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není oprávněna zahájit nové řízení proti téže účastnici řízení za stejné skutkové situace, jejíž základ tvoří stejné právně relevantní skutečnosti, a to stejným typem žaloby i stejným žalobním návrhem pouze s tím rozdílem, že požadovaná výše peněžitého zadostiučinění bude namísto 300 000 Kč činit 500 000 Kč. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost je jediným prostředkem obrany, neboť odvolání proti napadenému usnesení není podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
6. V posledně uvedeném ohledu nutno dát stěžovatelce za pravdu, nicméně to neznamená, že by zde již neexistovaly žádné procesní prostředky, jimiž by stěžovatelka mohla pro ni nepříznivému rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, resp. jeho právním následkům čelit. V prvé řadě se totiž Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelky, že nelze zahájit nové řízení, neboť pokud by bylo "nové" řízení o jejím návrhu v rozsahu, v němž nebyla okresním soudem připuštěna změna žaloby, zastaveno, nastala by situace označovaná jako denegatio iustitiae, přičemž stěžovatelka by se mohla proti takovému postupu bránit cestou řádných i mimořádných opravných prostředků.
7. Krom toho v dané věci lze proti napadenému usnesení brojit v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, neboť dle názoru Ústavního soudu odvolací soud není usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) vázán, a je tudíž oprávněn, resp. povinen je v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] přezkoumat, dále pak je možné návrh podat na změnu žaloby přímo odvolacímu soudu, neboť v odvolacím řízení postup podle § 95 o. s. ř. není vyloučen (kdy systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem).
8. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na tento výsledek nebylo možné uložit účastníkovi řízení, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2016
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu