Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Matco, s. r. o. se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 52 C 638/2009-56, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2010, napadá výše označený pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na předvídatelnost rozhodnutí, princip právní jistoty a nepřímo též i právo vlastnit majetek (ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
V ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá důvody, jež ji vedly k podání žaloby, kterou se proti žalovanému M. B. domáhala zaplacení částky 8 772,- Kč s 30% úrokem z prodlení a zdůrazňuje, že považuje rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 za neústavní, neboť prý představuje "extrémní vybočení ze standardních procesních zásad".
S odkazem na právní závěry uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 stěžovatelka zpochybňuje postup výše označeného soudu v projednávané věci a poznamenává, že obecné soudy se právními závěry Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech neřídí, neboť dosud podala tisíce obdobných žalob, které upravovala podle požadavků jednotlivých soudů, přičemž ty v podstatě neměly k úplnosti či srozumitelnosti těchto žalobních návrhů žádné výhrady.
Na základě výzvy označeného soudu údajně stěžovatelka doplnila a upravila podanou žalobu tak, aby odpovídala požadavkům soudu, přičemž část žalobních tvrzení v souladu s právní teorií a praxí nahradila výslovným odkazem na obsah přiložených listin.
Obvodní soud pro Prahu 9 po doplnění žaloby sice nařídil ústní jednání ve věci, na jednání však byla stěžovatelka soudem opětovně poučena o nedostatcích žaloby ve smyslu již dříve zaslané výzvy, přičemž právní zástupkyni stěžovatelky byla poskytnuta pouze dvouhodinová lhůta k odstranění vad žalobního návrhu. Poté, aniž by provedl jakékoliv dokazování, soud žalobu zamítl. Tento postup soudu považuje stěžovatelka za "překvapivý, resp. nestandardní", porušující její procesní práva účastníka řízení.
Z připojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému M. B. zaplatit stěžovatelce 8 772,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že nárokovaná částka je dluh, který vznikl na blíže nespecifikovaném běžném účtu vedeném právním předchůdcem stěžovatelky na základě smlouvy. K přečerpání povoleného debetu došlo v září 2005, přičemž soud zdůraznil, že žalovaná částka se skládá z pěti právních nároků a stěžovatelka jen u jednoho z nich, a to u poplatků podle Sazebníku, uvedla jejich výši, dobu jejich vzniku i důvod uplatnění.
Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudu byl na základě výzev stěžovatelkou předložen namísto vylíčení požadovaných skutkových okolností vzniku žalované pohledávky jen "svazek příloh - historické výpisy z běžného účtu", přičemž soud zdůraznil, že stěžovatelka zjevně spoléhala na to, že si potřebné skutkové okolnosti projednávané věci zjistí soud sám vlastním úsilím.
Protože ani po poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a v poskytnuté lhůtě (§ 118b odst. 2 o. s. ř.) právní zástupkyně stěžovatelky nebyla schopna podle vlastního vyjádření požadované okolnosti z navržených důkazů zjistit a ozřejmit, požádala proto o poskytnutí další lhůty k vyžádání dodatečných podkladů od právního předchůdce žalobkyně. Soud, aniž vyhověl této žádosti, žalobu zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z tohoto důvodu není samo o sobě významné, je-li v ústavní stížnosti namítána věcná nesprávnost rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hledisek dodržení ústavněprávních principů, což znamená, že Ústavní soud zkoumá, zda v řízení, resp. v rozhodnutí v něm vydaném nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody.
Podmínkou úspěšnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu přitom je, aby stěžovatelka tvrdila existenci ústavněprávní újmy, která nastala rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, které jsou tvrzeny v případě věcí tzv. bagatelních, jako je tomu v právě projednávané věci, v níž jde o částku 8 772,- Kč s příslušenstvím.
V těchto věcech Ústavní soud obecně postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, která obsahově vychází z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), muselo dojít k výraznému porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Opodstatněnost ústavní stížnosti tedy předpokládá extrémní vybočení rozhodujících soudů ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení zásadní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi dal zřetelně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. v případě žalob dříve nepřevyšujících částku 2 000,- Kč (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, po účinnosti zákona č. 7/2009, kterým se změnil o. s. ř., pak částku 10 000,- Kč) nejde o případy porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2662/09). Protože tedy nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu).
I když stěžovatelka opírá své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces rovněž o porušení principu právního státu, je zřejmé, že zamítnutí žaloby na uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 8 772,- Kč s příslušenstvím představuje zásah do hmotného práva stěžovatelky tak nízké intenzity, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případech tzv. bagatelních částek je zřejmé, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytnout ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a v těch věcech či řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, napadající rozsudek vydaný v bagatelní věci. Ústavní soud se proto zásadně nezabývá případy, v nichž se jedná o bagatelní částky, zejména z toho důvodu, že by taková řízení vytěžovala kapacity Ústavního soudu na úkor těch řízení, v nichž k porušení základních práv a svobod skutečně v závažném rozsahu došlo či mohlo dojít.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu