Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky AGRA GROUP a. s., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015 č. j. 6 Cmo 38/2015-209 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. ledna 2015 č. j. 57 Cm 54/2012-202, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil k odvolání (v původním řízení) žalované usnesení vydané stejným soudem dne 15. 12. 2014 č. j. 57 Cm 54/2012-196, jímž bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolání stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně) proti napadenému usnesení krajského soudu pak Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl z důvodu, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla stěžovateli způsobena žádná újma; právo odvolání je tak vyloučeno.
3. Stěžovatelka má ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu za to, že zde uvedené právní závěry - vyhodnocení okamžiku zaplacení soudního poplatku - jsou nesprávné. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu pak odmítá závěr, že jí nebyla způsobena žádná újma, neboť napadeným usnesením krajského soudu došlo k "obživnutí neopodstatněně protahovaného soudního řízení", čímž se podstatně snížila reálná vymahatelnost nároku stěžovatelky.
4. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), povinnost respektovat a chránit základní práva je však úkolem všech orgánů veřejné moci, zvláště pak soudů. Z tohoto důvodu je řízení o ústavní stížnosti toliko subsidiárním prostředkem ochrany základních práv. Teprve za situace, kdy ostatní zákonné prostředky selžou (nejsou účinné, jsou bezvýsledně vyčerpány), event. nejsou k dispozici, je možné se obrátit na Ústavní soud.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy lze, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, o což v dané věci jde, je k dispozici podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu žaloba pro zmatečnost, a jestliže ji stěžovatelka nevyužila (opak není tvrzen), nutně nastupují důsledky ve smyslu citovaného ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost projednat nelze. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nenabídla.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Odmítnut tak musel být i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2015
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu