Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. B., zastoupeného Mgr. Michaelou Bednárikovou, MBA, advokátkou, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 29 NSČR 41/2026-B-34, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2025 č. j. 3 VSPH 403/2025-B-23 a části výroku III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2025 č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-10, ve kterém bylo uloženo stěžovateli vydat insolvenčnímu správci Smrčka a Kubálek, v. o. s., ke zpeněžení spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 204 m2, jehož součástí je stavba H., č. p. X2, rod. dům, stavba stojí na pozemku parc. č. X1, na pozemku parc. č. X3, zahrada, o výměře 279 m2, a na pozemku parc. č. X4, zahrada, o výměře 74 m2, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště H., katastrální území H., obec H., na LV X5, zapsaný v soupisu majetkové podstaty ke dni 16. 2. 2024, pod položkou I. Nemovitý majetek, poř. č. 2 (pozn.: správně "1"), a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2026 č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a že porušen byl i čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výše uvedeným usnesením č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-10 rozhodl, že stěžovatel (jako dlužník) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu ze dne 26. 3. 2024 (výrok II), jakož i stěžovatelovo oddlužení, přičemž mu uložil vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení mimo jiné v záhlaví specifikovaný spoluvlastnický podíl (výrok III), stanovil stěžovateli do podání zprávy o splnění oddlužení platební povinnosti vůči nezajištěným věřitelům (výrok IV), přiznal insolvenčnímu správci zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok V), uložil blíže specifikované platební povinnosti plátcům příjmů stěžovatele, samotnému stěžovateli (výrok VI) i insolvenčnímu správci (výrok VII), stanovil okamžik účinků schválení oddlužení (výrok VIII) a také, že působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud (výrok IX).
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu v části výroku III, ve které byla stěžovateli uložena povinnost vydat insolvenčnímu správci spoluvlastnický podíl, potvrdil. Uvedený soud dospěl k závěru, že tento majetek náleží do majetkové podstaty, neslouží k zajištění, může umožnit uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, a nedopadá tak na něj výjimka § 398 odst. 6 věty první insolvenčního zákona. Odmítl stěžovatelův argument, že postačuje plnění prostřednictvím splátkového kalendáře, s tím, že zákonné podmínky pro uložení dané povinnosti byly naplněny a že insolvenční soud to musí respektovat.
5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s jeho judikaturou a na základě stěžovatelovy argumentace nemá důvod na svých závěrech nic měnit.
6. Výše uvedeným usnesením č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37 krajský soud (a to i jako věřitelský orgán) vyslovil souhlas se zpeněžením spoluvlastnického podílu prodejem mimo dražbu podle žádosti insolvenčního správce ze dne 18. 2. 2026, stanovil podmínky tohoto prodeje (výroky I a II) a insolvenčnímu správci uložil, aby sdělil a doložil soudu po ukončení prodeje, jaké finanční prostředky byly tímto prodejem získány do majetkové podstaty (výrok III).
Stěžovatelova argumentace
7. Stěžovatel ústavněprávní deficit spatřuje v tom, že obecné soudy vyloučily jakékoliv individuální posouzení intenzity zásahu do jeho majetkové sféry, když se nezabývaly reálnou možností uspokojení věřitelů prostřednictvím splátkového kalendáře a neposoudily, zda je zpeněžení spoluvlastnického podílu nezbytné a přiměřené. Dovolávaje se usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3271/13, za "mechanický" označuje výklad obecných soudů, podle kterého jakmile majetek náleží do majetkové podstaty (neslouží k zajištění nebo nejde o výjimku podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen uložit povinnost jeho vydání ke zpeněžení bez dalšího.
8. K tomu uvádí, že hodnota spoluvlastnického podílu je podle odhadu 1 850 000 Kč, jeho měsíční příjem činí asi 40 625 Kč, že v průběhu řízení deklaroval jeho zvýšení tak, aby mohl uspokojit pohledávky věřitelů v co nejvyšší možné míře prostřednictvím splátkového kalendáře. Vytýká obecným soudům, že nezkoumaly, zda zásah do tohoto majetku sleduje legitimní cíl, zda je zákonný, racionální a přiměřený, konkrétně jaká je výše pohledávek nezajištěných věřitelů, jaké uspokojení lze očekávat ze splátkového kalendáře, jaký čistý výtěžek lze z prodeje spoluvlastnického podílu očekávat, zda toto zpeněžení představuje vzhledem k povaze a omezené obchodovatelnosti hospodárný a efektivní způsob uspokojení věřitelů a zda stejného cíle nelze dosáhnout jinak.
9. Respektuje, že obecné soudy nemohou vytvářet další výjimky z povinnosti vydat majetek ke zpeněžení, mají však povinnost vycházet z aktuálně zjištěného skutkového stavu a vysvětlit, jak bude konkrétní zpeněžení sloužit k uspokojení věřitelů. "Abstraktní závěr o příslušnosti majetku k majetkové podstatě" označuje stěžovatel za přepjatě formalistický, obecným soudům vytýká rovněž nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a to z důvodu, že se nevypořádaly se jeho argumentací (možností uspokojení prostřednictvím splátkového kalendáře, aktivní snahou zvýšit příjmy a nepřiměřeností zpeněžení).
10. Proti usnesení krajského soudu o souhlasu s prodejem spoluvlastnického podílu mimo dražbu stěžovatel namítá, že neobsahuje stanovení minimální kupní ceny ani závazný poměr k obvyklé ceně, neukládá aktualizaci ocenění bezprostředně před prodejem, neurčuje minimální dobu a konkrétní způsob zveřejnění nabídky, okruh oslovených zájemců a využití transparentní elektronické aukce. Výběr zprostředkovatele tak byl ponechán na insolvenčním správci bez stanovení kritérií, insolvenčnímu správci nebylo uloženo předložit insolvenčnímu soudu přehled nabídek, způsob jejich ověření, údaje o tržním dosahu nabídky a odůvodnění výběru konkrétního kupujícího. Podmínky prodeje nejvyšší nabídce nezaručuje dosažení nejvyšší možné ceny na trhu. Pozdější informování insolvenčního soudu nepředstavuje účinnou preventivní ochranu a po uzavření kupní smlouvy může být obnovení původního stavu mimořádně obtížné.
11. Možnost podat žalobu na neplatnost smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona by podle stěžovatele znamenala časově i finančně náročné řízení s nejistým výsledkem a nutností zpochybnit práva třetí osoby. Šlo by o nevratný zásah do jeho vlastnického práva, aniž by zde byly záruky proti podhodnocení a netransparentnímu výběru kupujícího. K tomu dodává, že je mu známo usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3123/21, těžištěm jeho ústavní stížnosti však je nedostatek aktuálního ekonomického podkladu pro posouzení reálného přínosu zpeněžení a zejména samotný zásah usnesení o souhlasu s prodejem mimo dražbu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Domáhá-li se stěžovatel zrušení usnesení krajského soudu č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37, Ústavní soud zkoumal, zda je ústavní stížnost ve smyslu výše uvedeného ustanovení přípustná.
14. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o udělení souhlasu s prodejem mimo dražbu, byť vydaném podle § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 563/25, kde konstatoval, že jde o rozhodnutí soudu při výkonu dohlédací činnosti (§ 12), že soud formou svých rozhodnutí a jiných opatření především směřuje konkursní řízení k naplnění jeho účelu (§ 1 odst. 1) a cíle (§ 2 odst. 3), že usnesení, jímž dal soud správci konkursní podstaty souhlas k úkonům nezbytným ke zpeněžení majetku úpadce a stanovil postup v takovém řízení, není rozhodnutím ve věci samé, a že tak samotná procesní povaha rozhodování v rámci dohlédací činnosti odůvodňuje nejen omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti, ale je i zároveň důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu, který se projeví v závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tyto úvahy lze vztáhnout i na rozhodnutí vydávaná podle insolvenčního zákona (srov. § 11 odst. 1, § 91). 15. Jak patrno z usnesení ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 3066/09, na které stěžovatel v poukázal, Ústavní soud rozhodnutí o souhlasu ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka mimo dražbu kvazimeritornímu přezkumu podrobil. Je však třeba mít i na zřeteli, že proces zpeněžování insolvenčním správcem podléhá nejen následné kontrole účastníků řízení, kteří se v případě pochybení insolvenčního správce mohou domáhat náhrady škody a určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo k prodeji mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), ale i kontrole průběžné, kdy insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti je oprávněn udělovat pokyny a své předchozí rozhodnutí změnit. Ústavní soud nicméně nedospěl ani k závěru, že by napadené usnesení z hlediska ústavnosti neobstálo (viz sub 19).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Stěžovatel vznáší námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumenty. Podstatou ústavní stížnosti však je stěžovatelova polemika s názorem obecných soudů, podle kterého je povinností dlužníka vydat veškerý majetek náležející do majetkové podstaty (§ 398 odst. 3 insolvenčního zákona), 15 ledaže by šlo o majetek sloužící k zajištění nebo uvedený v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona. Z odůvodnění těchto rozhodnutí plyne, že stěžovatelem uváděné skutečnosti soudy neshledaly právně relevantními, a to z toho důvodu, že je nebylo možné podřadit pod některou ze zákonných výjimek a vytvářet další výjimky insolvenční soud není oprávněn. Tímto se dostatečně s argumentací stěžovatele vypořádaly. Samotná interpretace a aplikace insolvenčního zákona žádné známky vybočení z ústavních mezí nevykazuje (k tzv. kvalifikovaným vadám viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06), naopak koresponduje s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, kterou je dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].
18. Namítá-li stěžovatel (ve své podstatě), že se obecné soudy nedostatečně zabývaly otázkou hospodárnosti tohoto zpeněžení, jejich povinností bylo ve smyslu § 398 odst. 6 věty první insolvenčního zákona posoudit, zda lze zpeněžením daného majetku dosáhnout uspokojení věřitelů (resp. zda opak neplyne ze zprávy o oddlužení), což také učinily (viz odůvodnění bod 7, [6] a [7], body 11 a 12 usnesení vrchního soudu). A ani Ústavní soud nemá žádnou pochybnost o tom, že prodej stěžovatelova spoluvlastnického podílu s ohledem na jeho odhadovanou hodnotu, předpokládané náklady prodeje, včetně odměny insolvenčního správce, a výši pohledávek nezajištěných věřitelů vede (má potenciál vést) k dosažení co nejvyššího uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů v co nejkratším možném čase.
19. Ústavní soud toliko na doplnění uvádí, že neshledal opodstatněnými ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí krajského soudu o vyslovení souhlasu se zpeněžením spoluvlastnického podílu. Insolvenční správce ve svém návrhu z 18. 2. 2026 řádně vysvětlil, proč by mělo být dosaženo nejvyšší možné kupní ceny (tj. možné tržní ceny v daném místě a čase) jím popsaným postupem, který počítá s využitím zprostředkovatele prodeje, a insolvenční soud se těmito důvody ztotožnil. Namítá-li stěžovatel, že napadené usnesení neobsahuje další (jiné) podmínky prodeje, zákon ponechává na insolvenčním soudu, zda a jaké podmínky stanoví (§ 289 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu