III. ÚS 1892/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky v celkové výši 890 000 Kč s příslušenstvím z důvodu svého nezákonného trestního stíhání nejprve pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a později pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl nakonec obžaloby zproštěn. Podal proto žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Vedlejší účastnice vyplatila stěžovateli podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") stěžovateli částku 106 750 Kč (96 750 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délkou řízení a 10 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí). V rozsahu poskytnutého plnění vzal žalobu zpět a zbytku svých nároků se stěžovatel dál domáhal u soudů.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem řízení co do částky 106 750 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 85 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Zohlednil, že vedlejší účastnice stěžovateli již dobrovolně vyplatila částku 106 750 Kč. Jde-li o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou přijetím nezákonného rozhodnutí, okresní soud konstatoval, že k tvrzenému neudělení státního občanství České republiky nepřihlížel, neboť stěžovatelova žádost o státní občanství byla zamítnuta ještě předtím, než bylo jakkoliv rozhodnuto o obžalobě v trestním řízení; na přiznání státního občanství navíc není nárok. Odmítl také stěžovatelovo tvrzení, že z důvodu trestního stíhání nemohl být jednatelem společnosti, kterou hodlal založit, neboť trestní stíhání mu nijak nebránilo v podnikání ani ve výkonu životnosti. Neztotožnil se s tvrzením o zhoršení zdravotního stavu, neboť stěžovatel to neprokázal. Nepřisvědčil ani tvrzení, že téměř osmiměsíční záznam v rejstříku trestů způsobil stěžovateli nemajetkovou újmu, neboť neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, že tím bylo zasaženo do jeho dobré pověsti a jména. Nakonec se okresní soud neztotožnil ani se stěžovatelovým tvrzením, že trestní stíhání zapříčinilo rozpad jeho vztahu s dcerou, neboť k tomu prokazatelně došlo ještě před zahájením trestního stíhání; trestní stíhání mu navíc v rozvíjení nebo nápravě tohoto vztahu nijak nebránilo. Okresní soud však měl za to, že stěžovateli nad rámec již vyplaceného odškodnění náleží za "osmileté útrapy nezákonného stíhání" částka 63 500 Kč (za 8 let a 2 měsíce trestního stíhání celkově částka 73 200 Kč, od níž je nutno odečíst již vyplacených 10 000 Kč) a částka 21 500 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení (za 8 let a 2 měsíce trestního stíhání celkem částka 118 250 Kč, od níž je nutno odečíst již vyplacených 96 750 Kč), tedy celkově 85 000 Kč.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání vedlejší účastnice proti výroku I rozsudku okresního soudu (výrok I), odmítl odvolání vedlejší účastnice proti výroku III rozsudku okresního soudu (výrok II), potvrdil výrok II rozsudku okresního soudu co do částky 3 250 Kč s příslušenstvím (výrok III), změnil výrok II rozsudku tak, že co do částky 81 750 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok IV), změnil částečně výrok III rozsudku tak, že stěžovateli se přiznává úrok z prodlení z částky 106 750 Kč (výrok V), potvrdil výrok III rozsudku co do nepřiznání dalších úroků z prodlení z požadované částky a zbytku uplatněné částky (výrok VI), a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII). Krajský soud v odůvodnění mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel požadoval za nepřiměřenou délku řízení pouze částku 100 000 Kč. Jelikož jsou soudy vázány žalobním návrhem, stěžovateli nebylo možno přiznat více, než požadoval. Od požadovaného zadostiučinění 100 000 Kč proto odečetl již vyplacenou částku 96 750 Kč, a stěžovateli přiznal pouze zbylých 3 250 Kč. Stěžovatel dále požadoval jak částku 390 000 Kč za "osmiměsíční záznam v trestním rejstříku", tak částku 400 000 Kč za "osmileté útrapy nezákonného stíhání", což jsou podle krajského soudu nároky na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli za nepřiměřenou délkou řízení, jak naznačoval okresní soud. V návaznosti na to krajský soud přisvědčil stěžovateli, že podmínka vydání nezákonného rozhodnutí byla v jeho věci splněna, neboť jeho trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením. Stěžovatel však neunesl břemeno tvrzení a/ nebo důkazní břemeno stran vzniku nemajetkové újmy v důsledku přijetí nezákonného rozhodnutí. Svá tvrzení ohledně zhoršení zdravotního stavu, zhoršení vztahu s dcerou, nemožnosti podnikat, neudělení státního občanství a difamace v důsledku téměř osmiměsíčního zápisu v rejstříku trestů nijak nedoložil, příp. část těchto tvrzení byla v řízení vyvrácena. Z toho důvodu nebylo možné přiznat stěžovateli žádné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nakonec krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel v řízení požadoval zadostiučinění za údajný zlý úmysl státu (spočívající v nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podle § 340 trestního zákoníku, nikoli podle § 341 trestního zákoníku), český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody. Zadostiučinění v penězích může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání škůdce. Stěžovatelův nárok na odškodnění za "zlý úmysl" státu proto již z tohoto důvodu nemůže obstát.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání do výroků III, IV, V a VI rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V části, která směřovala proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu, nebylo dovolání subjektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. Ve zbylé části dovolání nepovažoval za přípustné. Otázka, zda tvrzený "zlý úmysl" státu zakládá důvod pro navýšení přiznané náhrady za nemajetkovou újmu, totiž přípustnost dovolání nezakládá, neboť nešlo o nosný důvod rozsudku krajského soudu. Krajský soud nepřiznal stěžovateli odškodnění za nezákonné rozhodnutí z důvodu neprokázání žalobních tvrzení. Stěžovatel tudíž své dovolání staví na odlišném skutkovém základu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy ve výše uvedených rozhodnutích nesprávně nepřihlédly k tomu, že orgány činné v trestním řízení vedly stíhání se zlým úmyslem. Tento zlý úmysl podle stěžovatele spočíval v tom, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ve svých rozhodnutích judikaturu Nejvyššího soudu ohledně možné kvalifikace tvrzené trestné činnosti podle § 341 trestního zákoníku, nikoli podle § 340 trestního zákoníku, ačkoli je stěžovatelův právní zástupce na existenci této judikatury upozornil. Orgány činné v trestním řízení tudíž přistupovaly k trestnímu stíhání neprofesionálně a ledabyle. Tím podle stěžovatele došlo v původním trestním řízení k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, což bylo nutno zohlednit i při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, v jakém rozsahu stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Ačkoli v petitu formálně napadá rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu, z odůvodnění ústavní stížnosti plyne, že ve skutečnosti brojí pouze proti jejich úzké výseči, jež se týká (ne)možnosti přiznat sankční náhradu nemajetkové újmy za údajný zlý úmysl orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že petit ústavní stížnosti směřuje pouze proti části výroku I usnesení Nejvyššího soudu, výroku IV a VI rozsudku krajského soudu a části výroku III rozsudku okresního soudu. V tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně svých práv.

8. Nad rámec toho Ústavní soud poznamenává, že i kdyby snad dospěl k jinému závěru ohledně šíře petitu ústavní stížnosti, musel by v témže rozsahu konstatovat, že nebyly splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti a že stížnost je včasná, přípustná a podaná oprávněným stěžovatelem pouze v rozsahu shora specifikované části výroku I usnesení Nejvyššího soudu, výroku IV a VI rozsudku krajského soudu a části výroku III rozsudku okresního soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozhodnutí soudů, jimiž mu nebyla přiznána sankční peněžitá náhrada nemajetkové újmy za údajný zlý úmysl státu v trestním řízení. Stěžovatel tento zlý úmysl spatřuje - stručně řečeno - v nedostatku profesionality a kompetence orgánů činných v trestním řízení, které jej nejprve trestně stíhaly pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku, ačkoli stěžovatel od počátku trestního řízení tvrdil, že by mohl být stíhán nanejvýš pro trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku.

10. Judikatura dovodila, že pokud trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením, je nutno považovat usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby podle § 160 odst. 1 trestního řádu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu (na osobu, jejíž trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, je totiž nutno v souladu s principem presumpce neviny nutno hledět jako na nevinnou). Odškodňuje se tudíž újma vzniklá v důsledku zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením; způsob vedení takového trestního stíhání je významný až pro určení způsobu kompenzace takové újmy a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za ni ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. 30 Cdo 703/2025, bod 43; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

11. Stěžovatel však v ústavní stížnosti netvrdí, že již samotné zahájení trestního stíhání bylo šikanózní, excesivní či vedeno zlým úmyslem. Namítá "pouze" to, že zlý úmysl státu měl spočívat v tom, že v počáteční fázi trestního řízení byla použita nesprávná právní kvalifikaci jednání, pro které byl stíhán. Tvrzený zlý úmysl státu se tudíž měl projevit pouze ve způsobu vedení trestního řízení. To by mohlo mít význam nanejvýš pro určení druhu a výše poskytnutého zadostiučinění, nikoli pro určení, jestli vůbec a příp. za jaké újmy stěžovateli náleží zadostiučinění. Stěžovatel však podle krajského soudu neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně vzniku jakékoliv konkrétní nemajetkové újmy, přičemž část jeho tvrzení dokonce byla podle nich v řízení vyvrácena. Ve stěžovatelově věci proto podle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou přijetím nezákonného rozhodnutí, natož pro poskytnutí zadostiučinění sankčního (bod 25 rozsudku krajského soudu, bod 8 usnesení Nejvyššího soudu). Z toho důvodu nemá význam zabývat se tím, zda by mu v případě prokázání újmy náleželo vyšší (sankční) zadostiučinění z důvodu tvrzeného zlého úmyslu státu.

12. Rozdílné náhledy různých orgánů moci veřejné na přesnou právní kvalifikaci určitého jednání jsou navíc jevem poměrně běžným, přičemž v trestním řízení jej lze řešit mj. pomocí institutu zachování totožnosti skutku (v podrobnostech srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1491/2017, bod 20). Rozdílný náhled různých orgánů na přesnou právní kvalifikaci určitého trestního jednání se podle zákona o odpovědnosti za škodu samostatně neodškodňuje a nelze jej bez dalšího považovat ani za excesivní, zlovolný či šikanózní výkon moci veřejné. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nevysvětluje, proč zrovna v jeho věci svědčí již samotný odlišný náhled orgánů činných v trestním řízení na právní kvalifikaci skutku o zlém úmyslu státu, byť jde jinak o relativně běžný jev.

13. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu