Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti D. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Milanem Hadravou, advokátem, sídlem [adresa] Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 11 Tdo 683/2025-537, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2025 č. j. 5 To 79/2025-483 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. března 2025 č. j. 25 T 2/2025-424, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele napadeným rozsudkem vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku ve věznici s ostrahou a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
Argumentace stěžovatele
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy vyhodnotily výpovědí tří svědků, a v jejich postupu spatřuje porušení svých základních práv. Ve vztahu k jednomu svědkovi, který byl zjištěn až po zahájení trestního stíhání, nebylo trestní stíhání rozšířeno. Podle stěžovatele nejde o upřesnění skutkových okolností a postup byl v rozporu s § 160 odst. 5 trestního řádu. Soudy však vycházely z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Tento svědek nadto uváděl různá množství zakoupené drogy a podle stěžovatele je tak zpochybněna pravdivosti výpovědi.
4. Další svědek měl kupovat drogu v podnapilém stavu, kdy si podle své výpovědi mnoho nepamatuje, přesto dokázal stěžovatele v hlavním líčení identifikovat jako prodávajícího. Nebyla provedena rekognice podle § 104b odst. 3 trestního řádu, a proto nelze k takové výpovědi přihlédnout.
5. Také třetí svědek uváděl v průběhu řízení různé množství koupené drogy. Obecné soudy se nezabývaly možností, že ani jedna z výpovědí nemusela být správná, zejména za situace, kdy svědek se dříve léčil na psychiatrii, a proto nemohla být jeho výpověď považována za validní.
6. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
9. Z rozsudku se podává, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vyloučeno z jiné věci, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 25 T 103/2024 i proti dalším dvěma osobám [z nichž jeden (dodavatel stěžovatele) byl uznán vinným pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku]. V projednávané věci vycházel okresní soud nejen z výpovědí svědků, ale i z operativně pátrací činnosti (odposlechy, sledování), a teprve na základě takto provedených důkazů vyslovil závěr o vině stěžovatele. Ten byl ve své domovské obci znám jako dealer a nejméně čtyřem zjištěným osobám - obyvatelům téže obce, kteří znali stěžovatele delší dobu, zajistil (opakovaně) pervitin. Okresní soud se zabýval námitkami stěžovatele stran "rozšíření" trestního stíhání, kdy uzavřel, že nešlo o dílčí útok pokračujícího přečinu, pro který by muselo být trestní stíhání rozšířeno, ale o změnu skutkových okolností, na něž byl stěžovatel řádně upozorněn. Ačkoli tedy stěžovatel trestnou činnost popíral, dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu pro vyslovení závěru o jeho vině bez důvodných pochybností. Při rozhodování o trestu poukázal na předchozí (i drogovou) trestnou činnost stěžovatele i to, že šetřené jednání spáchal ve zkušební době předchozích podmíněně odložených trestů odnětí svobody (rozsudky okresního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. 4 T 78/2023 a ze dne 22. 2. 2024 sp. zn. 2 T 37/2023).
10. Krajský soud se zabýval odvolacími námitkami stěžovatele, poukázal na další judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 11 Tdo 19/2015 a ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 11 Tdo 125/2017) vztahující se k okolnostem, za nichž je či není nutné rozšířit usnesení o zahájení trestního stíhání. Zabýval se věrohodností svědků (odběratelů) a použitelností jejich výpovědí, stejně jako naplněním záruk spravedlivého procesu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04), zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Uzavřel, že odvolání je opakováním obhajoby, s níž se okresní soud vypořádal v dostatečném rozsahu, přičemž fakt, že stěžovatel byl původně prověřován pro jinou trestnou činnost nemá na zjištěnou a v současném řízení prokázanou trestnou činnost vliv. Krajský soud rovněž uvedl, že ukázal-li jeden ze svědků při své výpovědi v hlavním líčení spontánně na stěžovatele, šlo o způsob výpovědi a nikoli o rekognici.
11. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval námitkami zopakovanými i v rámci dovolání, nezjistil však tvrzená pochybení a protiprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Nezjistil opomenutí důkazů (body 31-33), nesprávný procesní postup podle § 104b odst. 3 trestního řádu (bod 28) a § 160 odst. 5 trestního řádu (bod 34). Nejvyšší soud uzavřel, že odůvodnění rozsudku okresního soudu i usnesení krajského soudu dostatečně a srozumitelně reagují na obhajobu a odvolání stěžovatele.
12. Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel některé námitky opakuje i v ústavní stížnosti, přestože se jimi obecné soudy dostatečně zabývaly a jeho námitky vypořádaly ústavně konformním způsobem. Na stěžovatele se obraceli jeho sousedé, kteří věděli, že je dealerem, a převzal-li si jeden z nich svou "objednávku" v podnapilém stavu, nemá tvrzení stěžovatele, že jím byl procesně vadně ztotožněn až u hlavního líčení, ústavně právní relevanci.
13. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, jestliže "ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. [nyní § 283 odst. 1 trestního zákoníku] došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř. Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§ 177 písm. c) tr. ř.], pak taková změna není důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek". Taková situace nastala i v projednávané věci, a proto nelze v postupu orgánů činných v trestním řízení včetně obecných soudů spatřovat tvrzený zásah do základních práv stěžovatele. Obdobně též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3712, bod 6.
14. Jde-li o stěžovatelem zpochybňovanou věrohodnost svědků s tím, že jde o uživatele drog (mezi které ovšem patří i sám stěžovatel), je věcí obecných soudů, aby způsobilost svědků vypovídat ověřily, zejména vztahem k dalším provedeným důkazům. Při hodnocení odchylek ve výpovědích obecné soudy vycházely z výpovědí učiněných v hlavním líčení, a nikoli z výpovědí (podání vysvětlení) učiněných před podáním obžaloby.
15. Za situace, kdy důkazy spolu navzájem v podstatných okolnostech korelují a poskytují obecným soudům celkový obraz šetřeného jednání, není porušením práva na spravedlivý proces, nejsou-li provedeny všechny důkazy, které účastník řízení v rámci své obhajoby navrhuje. Neprovedení důkazů však musí obecný soud řádně odůvodnit. V opačném případě, byl-li procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, jehož provedení soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, zcela opomenul nebo v odůvodnění rozhodnutí jej nezohlednil, šlo by o opomenutý důkaz. Taková situace však v projednávané věci nenastala a okresní soud vysvětlil, proč provedení dalších důkazů považoval za nadbytečné (bod 31).
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji dříve uplatněnou obhajobu. Odmítá obecnými soudy vyslovené závěry a domáhá se přezkumu důkazů, s jejichž hodnocením obecnými soudy nesouhlasí. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) představuje záruku, že řízení bude probíhat před nezávislými a nestrannými soudy; nezaručuje však, a ani zaručit nemůže, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Stejně tak nezajišťuje ani, že všechny navržené důkazy budou provedeny a vyhodnoceny v souladu s jeho očekáváním. V závěrech vyslovených obecnými soudy nejsou důvodné pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo, a samotný nesouhlas stěžovatele s nimi je pouhou polemikou, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
17. Stěžovatel mimo opakování svých námitek neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jeho věci zasáhly jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí, je patrné, že se věcí zabývaly dostatečně a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postup obecných soudů byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí srozumitelně odůvodněna.
18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu