Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti spojené s návrhem na vydání předběžného opatření stěžovatelky Ionian Tours, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. MSPH 89 INS 8392/2026, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a SYNDIGO Services, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") probíhá pod sp. zn. MSPH 89 INS 8392/2026 insolvenční řízení, v němž má stěžovatelka postavení insolvenční dlužnice. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 6. 5. 2026 věřitelským insolvenčním návrhem vedlejší účastnice. O insolvenčním návrhu dosud nebylo rozhodnuto; k jeho projednání je insolvenčním soudem nařízeno na den 23. 7. 2026 jednání.
Argumentace stěžovatelky
2. Stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadá konkrétní rozhodnutí insolvenčního soudu, domáhá se ochrany proti jinému zásahu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že insolvenční soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přes opakovanou výslovnou žádost jí neposkytl kopii části spisu, konkrétně datovou zprávu obsahující insolvenční návrh a jeho přílohy. Stěžovatelce byly poskytnuty pouze insolvenční návrh a jeho přílohy, o nichž má za to, že byly do insolvenčního rejstříku vloženy dodatečně. Stěžovatelka se domnívá, že asistent soudkyně, který činil úkony bezprostředně navazující po doručení insolvenčního návrhu soudu, si nepočínal v souladu se zákonem. Přílohy, které byly k insolvenčnímu návrhu původně připojeny a byly nečitelné, byly zpětně nahrazeny dodatečně poskytnutými listinami, o čemž není ve spisu učiněn žádný úřední záznam. Původní insolvenční návrh je tedy možno považovat za vadný. Tomu však neodpovídal postup insolvenčního soudu, který vedlejší účastnici k odstranění vad nevyzval.
3. Stěžovatelce nedává zákon k dispozici žádný formální prostředek, jímž by se mohla domoci nápravy popsaného procesního pochybení. Ústavní stížnost je proto podle jejího mínění přípustná.
4. Stěžovatelka se svou ústavní stížností spojila návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu.
5. Dne 10. 7. 2026 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. Stěžovatelka požádala insolvenční soud o nahlédnutí do insolvenčního spisu, byl jí nabídnut termín 14. 7. 2026. Následně však byla stěžovatelce doručena emailová zpráva, že termín se ruší z důvodu, že "soudkyně předběžně nepovolila nahlížení"; bylo jí doporučeno, aby si o nahlédnutí znovu požádala po jednání. Stěžovatelka má za to, že pro odmítnutí nahlížení nejsou dány věcné důvody, jednání je nařízeno až na 23. 7. 2026. Jde o postup odporující § 44 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 7 insolvenčního zákona. Pro stěžovatelku má nahlížení do spisu význam především před jednáním, nikoliv až po něm.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Předtím, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou podstatou ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku. Ačkoliv Ústavní soud z uvedené zásady připouští za určitých okolností výjimky (srov. např. plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 27, jež - ačkoliv se týká posouzení protiústavnosti rozhodnutí, a nikoliv jiného zásahu - je na nyní posuzovanou situaci přiměřeně použitelné). Ve věci stěžovatelky však Ústavní soud žádné okolnosti svědčící pro aplikaci těchto výjimek neshledal.
8. Podstatou námitek stěžovatelky je zpochybnění procesního postupu insolvenčního soudu po zahájení insolvenčního řízení, který měl konkrétně vyměnit nečitelné přílohy z původní zprávy za čitelné, aniž by vyzval navrhovatele k odstranění vad nebo to jakýmkoliv způsobem promítl do spisu, neposkytl jí původní datovou zprávu za účelem ověření, jaké přílohy byly spolu s návrhem zaslány a nahlédnutí do spisu před nařízeným jednáním.
9. Ústavní soud vycházel z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění, příloh a z obsahu insolvenčního rejstříku. Je zjevné, že ústavní stížnost je podána v době, kdy doposud neproběhlo jednání a nebylo rozhodnuto o věci samé. Není tedy zatím zřejmé, jakým způsobem se insolvenční soud vypořádá s námitkami stěžovatelky, jak se promítnou do jeho úvah ve vztahu k rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Ústavní soud je povolán zasahovat i v rámci stále probíhajících řízení pouze výjimečně. Ze stěžovatelkou uváděných skutečností však není zřejmé, že by jí neměla být dána možnost své výhrady uplatnit při jednání, které je ve věci nařízeno. Právě na něm je totiž třeba posoudit otázku existence (resp. osvědčení) úpadku stěžovatelky. Vyjasnění postupu insolvenčního soudu v této fázi řízení by jistě mohlo posílit argumentační pozici stěžovatelky, k tomu však není ochrana prostřednictvím ústavní stížnosti proti jinému zásahu veřejné moci určena. Z těchto důvodů by byl nyní zásah Ústavního soudu předčasný.
10. Pokud jde o nahlédnutí do spisu, je třeba přisvědčit stěžovatelce, že toto právo jí coby účastnici řízení náleží, stejně jako právo vyjádřit se ke všem pro věc relevantním okolnostem a důkazům. Insolvenční soud si je těchto souvislostí jistě vědom. V současné situaci, kdy nebylo dosud ve věci rozhodnuto, nelze hodnotit, jaké důvody jej k odepření nahlédnutí do spisu vedly.
11. S ohledem na uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. O návrhu na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, který nyní sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl přímo ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka