Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Marií Starou, advokátkou, sídlem Na Spravedlnosti 637, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 101 Co 75/2024-188, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) K. D. a 2) nezletilého J. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Okresní soud v Benešově ("okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, cˇ. j. 0 P 105/2021-147, zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého (výrok I.). Po právní stránce věc posoudil za použiti´ § 923 odst. 1 zákona cˇ. 89/2012 Sb., občansky´ zákoník ("občanský zákoník") tak, že nenastala změna poměru° odůvodňující rozhodnuti´ o úpravě péče o nezletilého. Ten byl svěřen do společné péče obou rodičů (srov. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 11. 2020, cˇ. j. 7 Nc 110/2020-37), která stále probíhá, jak okresní soud zjistil a ověřil zejména výpovědí samotného nezletilého a jeho sestry. Nezletilý projevil přání na současném stavu nic neměnit.
2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že samotný následný (formální) nesouhlas stěžovatele se společnou péči o nezletilé dítě, resp. samotné odstoupení od dohody o společné péči, neodůvodňuje zrušení formy společné péče a zvolení jiného uspořádání poměrů nezletilého dítěte. Je totiž zapotřebí posoudit, zda k nesouhlasu rodiče s formou společné péče jsou dány relevantní důvody, ty ovšem krajský soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel opakuje svůj požadavek na změnu péče o nezletilého tak, aby právní stav odrážel aktuální stav faktický. Má za to, že prokázal, že dohoda o společné péči nefunguje. Zdůrazňuje, že souhlas obou rodičů je hmotněprávní podmínkou společné péče, která musí být dána po celou dobu jejího trvání, tj. nejen v okamžiku schválení dohody o společné péči o nezletilého. Stěžovatel z toho dovozuje, že nesouhlasí-li s dalším trváním společné péče, došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující změnu výchovných poměrů nezletilého.
Splnění podmínek řízení
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud a před ním též okresní soud přesvědčivě vyložily důvody, které je vedly k závěru, že pokračování v režimu společné péče bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilého. Dostatečně přitom zohlednily participační práva nezletilého. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. zejména body 40-42).
9. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům krajského soudu, navazujícím na závěry okresního soudu, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud považuje za ústavně souladný rovněž závěr, že odvolání souhlasu jednoho z rodičů s dohodou o společné péči nezletilého dítěte musí být podložen pádnými důvody a musí být konfrontován s institutem nejlepšího zájmu dítěte. V. Závěr
10. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu