III. ÚS 1923/15

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušen měl být též čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovateli bylo jakožto žalovanému napadeným rozsudkem obvodního soudu uloženo zaplatit žalobci částku 240 750 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Ta představuje výši kupní ceny vozítka zn. Segway, uhrazenou žalobcem, jakožto kupujícím, stěžovateli, jakožto prodávajícímu (podnikateli), na základě kupní smlouvy, od níž žalobce odstoupil z důvodu vad (pneumatiky a baterie), které se na vozítku vyskytly. Na základě provedených důkazu dospěl obvodní soud k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem došlo k platnému uzavření kupní smlouvy dle § 588 a násl. občanského zákoníku a že žalobce v rámci záruční doby u stěžovatele vady vozítka oprávněně reklamoval. Dle soudu odstoupil žalobce od kupní smlouvy řádně a vzniklo mu právo na vrácení kupní ceny. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že žalobce od kupní smlouvy odstoupil neplatně. Dále namítá, že soud prvního stupně založil svá zjištění na listinných důkazech - posudcích předložených žalobcem, a polemizuje s jejich závěry. Soud prvního stupně měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že jako důkaz o vadě prodané věci uznal posudek, který zpracoval znalec, jenž údajně vadnou baterii nikdy neviděl a údajně vadnou pneumatiku sice viděl, ale nemohlo se jednat o tu pneumatiku, která měla být vadná, jelikož tu stěžovatel žalobci vyměnil v květnu 2007, kdežto znalec zpracovával posudek dne 20. 6. 2007.

4. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že tento soud v rozporu s provedenými důkazy vycházel ze závěru, že žalobce splnil svoji restituční povinnost vůči stěžovateli, když ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před odvolacím soudem nebyla tato skutečnost prokázána.

5. Dovolací soud pak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání, i když splňovalo všechny náležitosti zákona.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.

9. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zakotvených procesních práv, které stěžovatel spatřuje především v tom, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, spadají do pravomoci obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů (občanský soudní řád), Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. S ohledem na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.

10. Napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, k nimž stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl konkrétní námitky, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Stěžovatelem uplatněné námitky, opětovně vznesené v ústavní stížnosti (hodnocení vady pneumatiky), byly dostatečným způsobem vypořádány. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že žalobce neprokázal svoji restituční povinnost, jejíž splnění konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku, lze uvést, že toto zjištění je uvedeno již v rozsudku soudu prvního stupně. Proti tvrzení žalobce ve výpovědi v rámci jednání před soudem prvního stupně, že vozítko zanechal v prodejně žalovaného, se stěžovatel v odvolání nijak nebránil, netvrdil, že by se nejednalo o skutečnost nespornou. Skutečnost, že by vozítko neměl k dispozici, stěžovatel ani v ústavní stížnosti (byť namítal, že tato skutečnost nebyla v průběhu řízení před obecnými soudy zkoumána, resp. že nebyla označena za nespornou) nerozporoval; Argumentace stěžovatele je proto v tomto ohledu ryze formální.

11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost kromě obecného nesouhlasu neobsahuje žádnou argumentaci. Postačí toliko obecně konstatovat, že ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí není dán prostor pro jakýkoli zásah Ústavního soudu. 12. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu