III. ÚS 1924/15

Odůvodnění

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 66/2004-475, vydaný v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, o náhradu škody z titulu pracovního úrazu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími zejména odvolacího a dovolacího soudu byl zasažen ve svých právech zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); podle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly principy rovnosti účastníků v řízení, postupovaly nepředvídatelně a překvapivě, a jimi poskytnutá ochrana nebyla rychlá a účinná. Podrobnosti rekapitulovat netřeba, neboť ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, a okolnost, že dovolací soud rozhodl o dovolání věcně, na tom ničeho nemůže měnit; jeho rozhodnutím věc skončena nebyla. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v z povahy věci, resp. procesního stadia, v níž se stěžovatelova věc nachází, uplatnit rovněž nemůže. Ústavní stížnost proto jako nepřípustnou Ústavní soud (soudcem zpravodajem) podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2015

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj