III. ÚS 1931/11

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestněprávní věci. Stěžovatel obecným soudům vytýká porušení základních zásad trestního řízení zakotvených v ustanoveních § 2 odst. 5, § 2 odst. 6 a § 2 odst. 13 tr. řádu. Orgány činné v trestním řízení dle jeho mínění nezjišťovaly a neprověřovaly skutečnosti, na něž opakovaně upozorňoval a jež mohly vést k odlišným skutkovým závěrům (jež prizmatem zásady in dubio pro reo mohly mít vliv i na výrok soudu o vině). Obecným soudům vytýká, že nepřipustily jím navrhované důkazy, přestože od počátku trestního řízení setrvával na své obhajobě, přičemž skutková verze obžaloby vykazovala dle jeho názoru zásadní rozpory. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě dle ustanovení § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 2. 2010 kolem 1.40 hod. v Pobřežní ulici (na Praze 8) na parkovišti hotelu Hilton, kde řídil vozidlo taxislužby zn. VW Passat, neuposlechl výzvy strážníka Městské policie v Praze, poškozeného L. T., k zastavení vozidla, a v úmyslu se kontrole vyhnout se proti poškozenému rozjel, čímž tohoto donutil před vozidlem ustoupit, přičemž přejetím kolem osobního automobilu způsobil poškozenému lehké ložiskové pohmoždění měkkých tkání v oblasti prstů u nohou. Za tento zločin byl stěžovatel podle ustanovení § 325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl a jeho dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. To je v dané věci významné proto, že ústavní stížností podanou kritiku rozhodnutí obecných soudů stěžovatel nikterak ústavněprávně nekonkretizuje, resp. setrvává v ní pouze v obecné rovině (tvrzením o porušení základních zásad trestního řízení). Z povahy základních lidských práv a svobod nicméně vyplývá, že (právě) jejich porušení reflektuje typově existenci citelné újmy (křivdy), pročež by měl být schopen, při zastoupení advokátem, ji jako stížnostní námitku adekvátně artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449). Navzdory proklamaci, že se nemůže "smířit se svým odsouzením" a že toto odsouzení "vnímá jako justiční omyl", tak stěžovatel neučinil, a polemizuje s obecnými soudy jen na úrovni jimi užitého podústavního práva, přehlížeje, že Ústavní soud není "běžnou" opravnou instancí v režimu obecného soudnictví. Již jen tento rozhodný rámec je přiléhavé zaznamenat, že ani existence tvrzeného "opomenutého důkazu" se v dané věci nepodává, neboť neprovedení důkazu svědeckou výpovědí svědkyně L. pro nadbytečnost bylo nalézacím soudem dostatečně odůvodněno, a inkriminovaná "interakce" automobilu a nohy poškozeného vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i z výpovědí dalších dvou strážníků a záznamu kamerového systému (viz vyčerpávající odůvodnění soudů první i druhé instance). Ústavní soud uzavírá, že skutkové i právní závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona, z ústavního hlediska jsou akceptovatelné a odůvodnění jejich rozhodnutí adekvátní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel s nimi neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost jeho ústavní stížnosti založit nemůže. Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011 Jiří Mucha předseda senátu