III. ÚS 1934/11

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 7. 2011, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaný se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, Policií ČR - Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno dne 28. 5. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007 a Protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. ČTS: OKFK-3/7-2007 a ČTS: OKFK-18/7-2007 byly získány v rozporu s ústavním pořádkem. Zároveň navrhoval, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně použít listinné důkazy, zajištěné při prohlídce, v řízení vedeném proti stěžovateli pod sp. zn. 52 T 8/2010. Stěžovatel se domnívá, že postupem policejního orgánu, tj. vydáním uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, provedením této prohlídky a zajištěním listin nalezených při prohlídce, které by mohly být proti němu použity v soudním řízení jako důkazy, bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených ústavními předpisy; konkrétně měla být porušena jeho práva dle čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že dotyčný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal nikoliv soud, nýbrž policejní orgán se souhlasem státního zástupce. Stěžovatel si je vědom toho, že takový procesní postup připouštělo ustanovení § 83a trestního řádu ve znění platném v době provádění prohlídky, avšak namítá, že tato právní úprava byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. června 2010 shledána jako protiústavní a část ustanovení § 83a odst. 1 byla zrušena s účinností od 8. 7. 2010 (viz č. 219/2010 Sb.). Je si také vědom toho, že Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 bylo vysloveno, že účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 lze uplatnit pouze do budoucna, nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů), v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán; Stanovisko proto vyslovilo, že v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel však se Stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 nesouhlasí a vyslovuje názor, že protiústavní byla i prohlídka uskutečněná v jeho trestní věci v roce 2007, a proto listiny opatřené při této prohlídce nemohou být jako důkazy připuštěny. Na podporu svého názoru se stěžovatel dovolává odlišných stanovisek soudců Stanislava Balíka, Jiřího Nykodýma a zejména soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku Pl. ÚS-st. 31/10.

Ústavní stížnost je nepřípustná a to z několika důvodů.

Především je třeba konstatovat, že proti stejné prohlídce jiných prostor a pozemků brojil stěžovatel již dřívější ústavní stížností, projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1682/07. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. října 2007 byla tato stížnost zčásti odmítnuta jako nepřípustná, protože byla podána osobou neoprávněnou - prohlídka totiž byla provedena v obci Oslavany v prostorách užívaných obchodními společnostmi G&C Pacific, a. s., BGC Developers, a. s. a společností INASAK, s. r. o. a dalšími podnájemci, nikoli stěžovatelem jako fyzickou osobou.

Jestliže stěžovatel koncipuje nynější ústavní stížnost jako stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, pak je třeba připomenout, že podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je třeba takovou stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Jak se podává ze spisového materiálu, příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán policejním orgánem dne 28. 5. 2007, prohlídka byla provedena dne 5. 6. 2007. Jestliže nynější ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 30. 6. 2011, je prima facie zřejmé, že ústavní stížnost je opožděná. Nelze akceptovat stěžovatelovu představu, že údajně protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti stále ještě trval a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa je nesprávná. Samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení mají ve své dispozici předměty (listiny) zajištěné při prohlídce jiných prostor a že je (možná) hodlají použít jako důkazy v probíhajícím trestním řízení, nemůže být posuzován jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti. Již s ohledem na princip právní jistoty a na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("Právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva") je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů. Podaný návrh směřuje proti úkonům, které byly vykonány v rámci přípravného řízení v trestní věci stěžovatele. Trestní řízení je ve své podstatě zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, ze kterých teprve vzejde meritorní rozhodnutí. Je nepochybné, že v takovémto procesu lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého trestního řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především v řízení před obecnými soudy. Z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy na místě dovodit, že ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v neukončeném trestním řízení bude přicházet v úvahu pouze výjimečně. Ústavnímu soudu přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla zabývat teprve po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle trestního řádu. Zde postupuje Ústavní soud restriktivně při vědomí, že intenzita jeho zásahu musí odpovídat intenzitě namítané protiústavnosti. Z postavení a úlohy Ústavního soudu také plyne (čl. 83 Ústavy ČR), že nemůže provádět materiální hodnocení a přezkoumávat důvodnost napadených opatření vydaných v trestním řízení, může pouze kontrolovat, zda tato konkrétní opatření jsou v souladu se základními právy. Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu by mohl Ústavní soud výjimečně dovodit, že konkrétní ústavní stížnost je důvodná, přičemž je vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace svého zásahu.

Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je tedy také okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Stěžovatel má stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti, chápané jako prostředek ultima ratio, lze dovodit, že posouzení procesněprávních náležitostí prohlídky jiných prostor a pozemků a posouzení důkazní využitelnosti důkazů, zajištěných při prohlídce, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Pouze v případě, že eventuální protiústavní zásah by nešel odčinit jinak, Ústavní soud by se cítil povolán přezkoumávat takový úkon již v průběhu neskončeného trestního řízení. Tak tomu však v projednávané věci není. Stěžovatel měl v době podání ústavní stížnosti otevřeny široké možnosti uplatnit své námitky v probíhajícím řízení před obecnými soudy, které v té době žádné meritorní rozhodnutí ještě nevydaly. Ústavní stížnost je tedy předčasná a tudíž nepřípustná. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že nemůže akceptovat stěžovatelovy námitky proti Stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, ohledně intertemporálních účinků derogačního nálezu Pl. ÚS 3/09; Ústavní soud setrvává i nadále na právním názoru, vysloveném v tomto Stanovisku. V návaznosti na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stěžovatelův návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2013

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj