Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. V., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. S. V., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, č. j. 17 Co 174/2007-21, a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2006, č. j. 13 Nc 17396/2004-11, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. a usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny") a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Obšírným výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora dospěl stěžovatel k závěru, že při výkonu exekuční činnosti se připodobňuje soudci, a je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé. Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením obvodního soudu byla zastavena nařízená exekuce proti povinnému (výrok I.) a povinnému uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 7.213,70,- Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a oprávněnému byl vrácen soudní poplatek ve výši 300,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele, jež směřovalo do výroku o nákladech exekuce, krajský soud taktéž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na Stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 (uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. na tam formulovaný závěr, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce (§ 89 exekučního řádu), jestliže při zastavení exekuce - z hlediska zásad podle § 271, věty první, o.s.ř. - je osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení, tj. lze-li mu přičítat zavinění na tom, že exekuční řízení bylo zastaveno; v daném případě však podle odvolacího soudu tato podmínka splněna nebyla.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci. Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II. ÚS 387/06 a mnohá další) a to se týká i věcí samotného stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06, vydaného ve zcela shodné věci, se Ústavní soud podrobně vypořádal s obdobnou argumentací stěžovatele, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal. Ku stěžovatelem předestřeným námitkám se poté vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatém postupem dle § 23 zákona o Ústavním soudu. Zde Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Vyslovil se zde i k výše prezentované úvaze stěžovatele o zvýhodnění jedné skupiny osob vykonávající státní moc oproti druhé (s tím, že ji přijmout nelze), a nepřisvědčil ani tvrzení, že postavení soudu a exekutora má být při rozhodování o nákladech exekuce vystiženo jakožto "rovnocenné". Totéž platí o stěžovatelově názoru o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i obavách o "ekonomickou existenci", stejně jako o jím předjímaných důsledcích rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení (již vícekrát Ústavní soud odkázal na svoji stávající judikaturu, zejména rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních § 270 a § 271 o.s.ř. Důvod k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak doložen, a tím i důvod, aby i posuzovanou ústavní stížnost (jako stěžovatelovy předchozí) Ústavní soud coby návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž; na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu a předchozího rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 282/06 se přitom (v dalším) odkazuje. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vladimír Kůrka předseda senátu