Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. P. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č.j. 16 Co 556/2005-68 a č.j. 16 Co 557/2005-70, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2005, č.j. 25 C 306/2003-61, a ze dne 2. 8. 2005, č.j. 25 C 306/2003-53, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Podáním, označeným jako ústavní stížnost se Ing. P. C. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení, jehož byl účastníkem v postavení žalobce. Učinil tak, aniž byl zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen o této podmínce řízení, resp. o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05).
Ať již je nedostatek povinného zastoupení advokátem pojímán jako (odstranitelný) nedostatek podmínky řízení nebo (jak je spíše vlastní praxi Ústavního soudu) coby vada návrhu (ústavní stížnosti), vždy je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (zastavení řízení, resp. odmítnutí návrhu) pak lze teprve tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 655/05, sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. III. ÚS 6/2006, sp. zn. III.ÚS 38/06 nebo sp. zn. III. ÚS 59/06) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu (§ 63 téhož předpisu, § 104 odst. 2 o.s.ř.) a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
Vladimír K ů r k a v. r. soudce zpravodaj