Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 sp. zn. 61 To 211/2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 17. 1. 2014 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, resp. jeho výroku I, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, porušen měl být i čl. 39 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl k odvolání státního zástupce, stěžovatele (jako obžalovaného) a poškozených P. V., P. Č., I. L. a R. L. v celém rozsahu zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 1 T 23/2009 a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena uvedenému soudu jako soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, dále jím bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání P. Č.. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 1 roku, přičemž poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak patrno z výše uvedeného, napadeným usnesením byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k novému rozhodnutí. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může bránit svá práva v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích, které mu zákon (trestní řád) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž uvádí, že zde existuje obecný zájem na odstranění vadného soudního rozhodnutí, který podstatně přesahuje vlastní zájmy jeho osoby. Takový postup však možný není, neboť jeho předpokladem je existence "konečného" rozhodnutí, tj. takového rozhodnutí, kterým věc sice již byla pravomocně skončena, kdy již žádné další řízení neprobíhá, přičemž nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky (ústavní stížnost je jinak nepřípustná). Takové rozhodnutí ústavní stížností napadeno není (a zatím patrně nebylo ani vydáno). Z tohoto důvodu není třeba (nelze) zkoumat naplnění podmínky tzv. přesahu ve smyslu citovaného ustanovení, neboť pro to nejsou v daném případě splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu