Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti městyse Cerhenice, sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2026 č. j. 6 As 3/2026-32 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2025 č. j. 37 A 69/2025-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Kolín, sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na samosprávu podle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy a že porušen byl i zákaz svévole podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakožto imanentní součást právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítl žalobu, kterou se stěžovatel podle § 82 a násl. s. ř. s. domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka, spočívajícímu ve způsobu vyřízení jeho podnětu k zahájení řízení (§ 42 správního řádu) o vydání opatření obecné povahy podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu (konkrétně zákazu tranzitní nákladní dopravy), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek.
3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Dospěl k závěru, že krajský soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl pro absenci podmínky řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu. K tomu uvedl, že tvrzený zásah vedlejšího účastníka nemohl být nezákonným zásahem, neboť se stěžovatel ve své podstatě dožaduje lepší kvality/propracovanosti reakce vedlejšího účastníka na jeho podnět. O nezákonný zásah by mohlo jít, pokud by vedlejší účastník na podnět vůbec nereagoval, ten však zjevně nečinný nebyl a není, neboť stěžovateli sdělil, že důvody k zahájení řízení z moci úřední neshledal, a vysvětlil, co ho k tomu vedlo. II. Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel argumentuje, že pokud by byl právně nenapadnutelný způsob, kterým vedlejší účastník k vyřízení jeho podnětu přistoupil, znamenalo by to, že otázka (ne)zahájení řízení z moci úřední je nikoliv otázkou vyhodnocení, zda jsou dány "rozumné důvody" k jeho zahájení, nýbrž otázkou čiré libovůle vedlejšího účastníka. V soudním řízení netvrdil, že má nárok na to, aby vedlejší účastník dané řízení zahájil. Porušení ústavnosti se dopustil tím, že jeho podnět (v něm obsažené tvrzení a podklady) vyřídil (posoudil) jen zdánlivě, resp. svévolně. Dodává, že žalobu neformuloval tak, že by se dožadoval podrobnějšího zdůvodnění, ale toho, aby se vedlejší účastník jeho podnětem zabýval.
5. Za nesprávnou označuje úvahu Nejvyššího správního soudu, že by požadovaný zákaz nebyl s to zlepšit jeho postavení, neboť nelze předjímat, k čemu by vedlejší účastník dospěl, kdyby se podnětem skutečně zabýval. Dodává, že předložil konkrétní materii poukazující na to, že je zde zákonná úprava, kterou lze využít a tranzitní nákladní dopravu na komunikacích III. třídy procházejících Cerhenicemi omezit, resp. zakázat, neboť jsou zde konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že trpí jak pozemní komunikace, tak obyvatelé Cerhenic. Nedovolává se "práva na výsledek", ale zákonného a nesvévolného výkonu státní moci. Má za to, že § 42 správního řádu neukládá povinnost vydat odůvodněné sdělení o způsobu vyřízení podnětu, povinností správního orgánu je provést reálnou úvahu o (ne)existenci rozumných důvodů pro zahájení řízení, resp. objasnit, že a jak svou zákonnou diskreci skutečně vykonal.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel tvrdí, že se vedlejší účastník fakticky jeho podnětem nezabýval, a vytýká obecným soudům, že mu před tímto nezákonným zásahem neposkytly ochranu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, jaké povinnosti pro správní orgán plynou z § 42 správního řádu, přičemž odmítl, že by bylo možné z uvedeného ustanovení vyvozovat právo na určitou úroveň vypořádání podnětu. Současně nastínil meze přezkumu postupu správního orgánu, když konstatoval, že z vyjádření správního orgánu musí být možné dovodit, že se podnětem skutečně zabýval (a nejde tak jen o formální vyřízení rovnající se "nevyřízení"). Následně se zmíněnou otázkou zabýval a v bodech 31 a 32 napadeného rozsudku řádně zdůvodnil, jak k závěru, že k vyřízení podnětu reálně došlo, dospěl. I vzhledem k tomu, že se jeho úvaha Ústavnímu soudu nejeví nijak "nepřiměřenou", nebylo možné přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení práva na soudní ochranu (či spravedlivý proces) a potažmo dalších ústavně zaručených práv či principů, jichž se v ústavní stížnosti dovolával.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu