III. ÚS 2025/08

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho civilní věci, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv garantovaných článkem 5 a článkem 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti, jejích doplňků a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. 6. 2007, č. j. 7 C 8/93-1798, ustanovil stěžovateli opatrovníka pro řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2007, č. j. 68 Co 353/2007-1825, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že napadená rozhodnutí přezkoumával Ústavní soud již ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2951/07; vzhledem k tomu, že jeho tehdejší ústavní stížnost byla prý posuzována toliko z hlediska obsahového, a nikoli procesního, je stěžovatel přesvědčen, že opětovnému projednání jeho věci překážka "ne bis in idem" nebrání. V nynější stížnosti pak uvedl, že soud prvního stupně poté, co mu ustanovil opatrovníka, přestal s ním jednat, a to v době, kdy jeho rozhodnutí ještě nenabylo právní moci. Rozhodnutí odvolacího soudu mu nebylo doručeno, resp. bylo doručeno "značně pozdě" a "formálně neformálně ... až v červnu letošního roku a bez řádného kulatého razítka soudu, pouze s nečitelnou parafou". Takové rozhodnutí tím podle stěžovatelova názoru "postrádalo hodnotu a náležitosti řádně doručeného rozsudku a rozsudku vůbec".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Stěžovatel se obrací proti týmž rozhodnutím obecných soudů, která již Ústavní soud přezkoumal, a jelikož neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V nově podané ústavní stížnosti, jež je předmětem tohoto řízení, nevznáší již výhrady obsahové, nýbrž namítá výše konkretizovaná procesní pochybení obecných soudů, pro která žádá opětovně, aby byla Ústavním soudem zrušena. Zde je třeba v první řadě zdůraznit, že ani případné pochybení obecných soudů při stěžovatelem vytýkaném doručování napadených rozhodnutí nemá žádný vliv na jejich správnost a ústavní konformitu, pročež již z toho plyne, že argumentací opírající se o tyto důvody dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí nelze. Tvrzení stěžovatele o tom, kdy mělo dojít k doručení napadených rozhodnutí (dle stěžovatele "se zpožděním"), je zjevně - v kontextu ústavněprávním - relativizováno okolností, že již předchozí ústavní stížností je napadl; z toho totiž plyne, že mu tato rozhodnutí musela (a byla) známa. Další stěžovatelovy výtky, že s ním soud nejednal, očividně přehlížejí samozřejmý fakt, že v řízení mu byl - právě na základě těchto usnesení - ustanoven opatrovník (viz ustanovení § 22, § 29 a § 31 odst. 1 o. s. ř.). V této části je proto podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Pro zbylou část ústavní stížnosti je pak relevantní ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, dle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud stěžovatel namítá, že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení předtím, než usnesení o ustanovení opatrovníka nabylo právní moci (resp. se stalo vykonatelným), patří se vysvětlit, že mohou mít své místo až v řízení, v němž se vede spor o věc samu. Bude-li stěžovatel přesvědčen, že jemu případně nepříznivý výsledek řízení je důsledkem (takové) okolnosti, která založila relevantní vadu řízení, jsou mu k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky v režimu občanskoprávního procesu; teprve pak se mu otevře cesta k Ústavnímu soudu, bude-li způsobilý doložit, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo. Ústavní soud zde proto ústavní stížnost shledal podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustnou. Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (mimo ústní jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Mucha předseda senátu

Odůvodnění

Přípisem ze dne 18. 8. 2008 navrhl stěžovatel podjatost soudců Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky, JUDr. J. M. a JUDr. J. M.. Důvodem má být především ta skutečnost, že již rozhodovali v jeho věcech evidovaných u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2951/07 a III. ÚS 936/08. Stěžovatel má za to, že výše citovaní soudci v uvedených případech nepostupovali objektivně, nedbali čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR a nepřistoupili k provedení některých stěžejních a opomenutých důkazů, na něž stěžovatel poukázal. K tomuto návrhu stěžovatele se přípisem ze dne 20. 8. 2008 připojil též jeho právní zástupce JUDr. Milan Hulík.

Ke vznesené námitce podjatosti se vyjádřil JUDr. Kůrka, a to v tom smyslu, že se podjatým necítí, nezná důvody, pro které by nemohl být z vnějšku považován za nestranného. V souvislosti se vznesenou námitkou pak poukázal na ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). JUDr. M. se ve svém vyjádření ze dne 12. 9. 2008 připojil k vyjádření JUDr. Kůrky. JUDr. M. se k návrhu vyjádřil přípisem ze dne 23. 10. 2008, a to tak, že se subjektivně necítí být podjatým a neshledává ani žádný objektivní důvod, pro který by měl být vyloučen.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se námitkou podjatosti výše jmenovaných soudců zabýval a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jejich vyloučení z rozhodování.

Obecná ústavní zásada vyžaduje, aby v soudním řízení rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Jak plyne z vyjádření dotčených soudců, necítí se být tito subjektivně v projednávané věci jakkoli podjati. Zbývá se tedy zaobírat tím, zda neexistují objektivní důvody, pro které by měli být soudci z rozhodování věci vyloučeni. Poukazuje-li stěžovatel toliko na jejich předchozí rozhodování, nelze mít s odkazem na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvod pro jejich podjatost za naplněný. Z citovaného ustanovení plyne, že „Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“.

Vzhledem k tomu, že jiný důvod podjatosti stěžovatel neuvádí a čtvrtému senátu jiný důvod znám není, dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců Vladimíra Kůrky, J. M. a J. M. z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejsou dány, pročež rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu