Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. A., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 3229/2011-469, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví označeným rozsudkem "byla porušena práva stěžovatele nejen jako občana, ale ve smyslu komunitárního práva především jako advokáta, na soudní ochranu projednáním jeho věci před nezávislým a nestranným soudem zaručené článkem 47 odst. 2, právo na účinný prostředek nápravy zaručený článkem 47 odst. 1 a porušen zákaz diskriminace podle článku 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie", a proto navrhuje, aby byl tento rozsudek zrušen. Stěžovatel též požaduje, aby si Ústavní soud "k soudní ochraně nezávislosti advokacie EU vyžádal stanovisko Mezinárodního trestního soudu v Haagu o přípustnosti vyšetřování vraždy advokáta E. V. tímto soudem podle Římského statutu ICC k doplnění a úpravě petitu stěžovatelem podle stanoviska ICC" a aby poté, co mu bude umožněno ústavní stížnost podle takového stanoviska upravit, rozhodl ve smyslu výše uvedeném. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s "peticí soudcům Ústavního soudu ČR s výzvou k učinění přiměřených kroků k plnění mezinárodních závazků Českou republikou", v níž Ústavní soud žádá, aby "jako adresát této výzvy v rámci práva na řádnou správu podle článku 41 LZP EU laskavě podal zprávu, jaké přiměřené kroky k zabránění korupčního jednání učinili soudci Ústavního soudu k plnění závazků ČR z Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb. mez. smluv a Občanskoprávní úmluvy o korupci č. 3/2004 Sb. mez. smluv".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007 č. j. 37 C 84/2000-303 uložil žalované EURONEWS, a. s., vydavateli týdeníku EURO, aby v něm uveřejnil omluvu stěžovateli (žalobci) za nepravdivé a ničím neodůvodněné výroky o tom, že jakožto správce konkursní podstaty vytuneloval společnost OSAN, o. p. v likvidaci, jak bylo naznačeno v článcích uveřejněných v tomto týdeníku (výrok I.), dále žalované uložil zaplatit stěžovateli 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv (výrok II.) a žalobu zamítl v části, jíž se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 49 900 000 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2010 č. j. 1 Co 457/2009-425 tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu s žádostí o uveřejnění omluvy (výrok I.), jakož žalobu o zaplacení 100.000 Kč (výrok II.), a v zamítavém výroku tento rozsudek potvrdil (výrok III.). Vysvětlil, že expresivní úsudek v titulcích článků je nadsázkou, leckdy na hranici přiměřenosti, který však co do svého základu měl oporu jak ve výhradách kolektivního orgánu věřitelů, tak v posouzení činnosti stěžovatele konkursním i odvolacím soudem, jehož výsledkem bylo, že stěžovatel byl funkce správce konkursní podstaty zproštěn.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 3229/2011-469 dovolání stěžovatele proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl s odůvodněním, že odvolací soud nevybočil ze zásad ovládajících posuzování zásahů do práva na ochranu osobnosti, a dovolání proti výroku III. odmítl jako nepřípustné pro nedostatek jeho zásadního právního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byly porušeny nejen ústavní principy, ale především mezinárodní závazky České republiky, jmenovitě dodržování zákazu potlačování svobody a lidské důstojnosti zneužíváním státní moci k potlačování základních práv a svobod krutým a nelidským a ponižujícím zacházením. V ústavní stížnosti líčí okolnosti konkursního řízení úpadce OSAN, o. p. v likvidaci, trestního stíhání své osoby, vyšetřování vraždy svého právního zástupce E. V., uveřejňování časopiseckých článků žalovanou a důsledky, které měly v jeho osobní sféře.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Argument porušením článku 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu je zjevně neudržitelný, jestliže při rozhodování o tvrzeném zásahu do osobnostních práv stěžovatele nebylo - očividně - právo Unie aplikováno (viz článek 51 odst. 1 této Listiny); na stěžovatelovu věc však dopadá obdobné ustanovení vnitrostátního práva, a to článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo (na tzv. spravedlivý proces) stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Ústavní soud se proto uchýlil k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle nějž senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k navrhovanému vyžádání stanoviska Mezinárodního trestního soudu a k výše zmíněné "petici" pak Ústavní soud stěžovateli opětovně sděluje, že je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v článku 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu); limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz článek 2 odst. 3 Ústavy, resp. článek 2 odst. 2 Listiny). V této části stěžovatelův návrh ani "petice" k věcem uvedeným v článku 87 Ústavy být připodobněny nemohou, a to zcela zjevně, což implikuje jeho odmítnutí coby návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Podle obou zmíněných ustavení zákona o Ústavním soudu tedy Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu