Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti L. L., nyní ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmanem, advokátem, sídlem [adresa] Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2026 č. j. 15 To 33/2026-16002 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2026 č. j. 22 T 3/2026-15984, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2026 č. j. 15 To 33/2026-16002 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2026 č. j. 15 To 33/2026-16002 se ruší.
Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatel je stíhán společně s dalšími osobami pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
2. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Dne 14. 1. 2026 byla podána obžaloba na skupinu osob, včetně stěžovatele, a proto Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl o dalším trvání vazby. Následně shora napadeným usnesením ze dne 14. 4. 2026 rozhodl soud prvního stupně tak, že (a) stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají, (b) zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, (c) nepřijal záruku stěžovatelovy matky, (d) nepřijal jeho písemný slib a (e) nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatel zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků
4. Stěžovatel uvádí, že v rámci hlavního líčení ihned po vyhlášení usnesení o ponechání ve vazbě toto napadl stížností s tím, že ji odůvodní ihned po doručení jeho písemného vyhotovení. Dne 5. 5. 2026 tak učinil a podle informací ze spisu soudu prvního stupně bylo odůvodnění doručeno stížnostnímu soudu dne 6. 5. 2026. Stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 5. 2026, přičemž v napadeném zamítavém usnesení uvedl, že stěžovatel svou stížnost do dne rozhodování neodůvodnil (bod 3). Stěžovateli se přes výslovné dotazy nepodařilo zjistit, proč stížnostní soud k písemnému odůvodnění stížnosti ze dne 5. 5. 2026 nepřihlédl.
5. V postupu stížnostního soudu spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu a namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 4 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 1. ÚS 494/15 navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení.
7. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Předseda senátu stížnostního soudu uvedl, že z přípisu soudu prvního stupně nebylo patrné, že stížnost obsahuje nějaké přílohy, proto vycházel jen z listinné podoby spisu, postupoval podle revizního principu, aniž by vzal údajnou argumentaci stěžovatele k dalšímu trvání vazby v potaz. Napadené usnesení považoval za zákonné, a proto stížnost odmítl.
9. Za soud prvního stupně se vyjádřil předseda senátu, který uvedl, že odůvodnění stížnosti bylo stížnostnímu soudu dosláno tak, jak je uvedeno v ústavní stížnosti. Stížnost však směřuje primárně proti usnesení stížnostního soudu, usnesení soudu prvního stupně je napadeno nepřímo. Samu skutečnost, že byl stěžovatel ponechán ve vazbě není možné považovat za porušení jeho základních práv.
10. Vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Procení předpoklady řízení Ústavního soudu
11. Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost je z části důvodná. Ústavní soud ji projednal bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu). Z části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Doplněním (odůvodněním) tzv. blanketního opravného prostředku se Ústavní soud zabýval opakovaně a již v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 uvedl, že je věcí podatele, vytvořit (si) situaci, aby při rozhodování mohlo být přihlédnuto ke všem námitkám. Jde "především o oznámení, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a o sdělení lhůty, ve které tak učiní" (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19). V takovém případě "lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti" (nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2934/21). Jestliže obecný soud stěžovatele nekontaktoval s tím, že jím navrženou lhůtu považuje za nepřiměřenou, "založil tím legitimní očekávání, že s rozhodnutím posečká na případné doplnění stížnosti v avizované lhůtě" (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2479/22).
13. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18 pokud "orgán rozhodující o stížnosti nemá její doplnění k dispozici, přestože toto bylo avizováno, a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění stížnosti bylo doručeno či nikoliv. Odporovalo by principům spravedlivého procesu, aby riziko spojené s prodlevou při předání písemností mezi orgány činnými v trestním řízení bylo přenášeno na stěžovatele, který konal v souladu se zákonem". Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 uvádí, že "s ohledem na dodržování principů spravedlivého procesu je totiž nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto".
14. Podle sdělení soudu prvního stupně i kopií doručenek (č. l. 16010) bylo odůvodnění stížnosti doručené soudu prvního stupně postoupeno stížnostnímu soudu dne 6. 5. 2026 v 10:50 hod. Stížnostnímu soudu tak bylo doručeno dvacet dní před vydáním usnesení zamítajícího stížnost.
15. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 z ustálené judikatury vyplývá, "že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potenciality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces."
16. Stížnostní soud nepřihlédl ke stížnostním důvodům, přestože je stěžovatel do dispozice obecných soudů poskytl řádně a včas. Z obsahu stížnosti, kterou si Ústavní soud vyžádal, přitom nevyplývá, že by šlo o zcela bezúspěšné uplatňování práv stěžovatele. Ačkoliv stížnostní soud posoudil správnost závěrů soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě, svým postupem fakticky pominul stížnostní námitky, a to bez ohledu na jejich možné opakování v předchozích podáních. Aniž by se seznámil s jejich obsahem, porušil tím ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Jde-li o usnesení soudu prvního stupně, tomu stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky vytýká pouze to, že předcházelo usnesení stížnostního soudu, a za porušení svých základních práv považuje samotné ponechání ve vazbě. Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo za dané procesní situace předčasné. Jejich posouzení náleží v prvé řadě obecným soudům; teprve nebude-li stěžovatel s výsledkem dalšího řízení souhlasit, otevře se prostor pro případný ústavněprávní přezkum. Za daného stavu je ústavní stížnost v této části nepřípustná a jako takovou ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Závěr
18. Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení stížnostního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. I po zrušení napadeného usnesení je posouzení důvodů vazby v působnosti orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří. Věc nyní stížnostní soud opětovně projedná a znovu o stížnosti rozhodne.
19. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že podle sdělení soudu prvního stupně byl stěžovatel usnesením sp. zn. 22 T 3/2026 ze dne 4. 8. 2026 i nadále ponechán ve vazbě z obou již výše uvedených vazebních důvodů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu