III. ÚS 2086/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivé řízení zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i "právo na respektování autonomie vůle", jež má vyplývat z čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2024 č. j. 25 C 315/2021-178 zamítl návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu advokátní úschovy - částky 5 mil. Kč, přijaté dne 24. 6. 2021 obchodní společností OHBS Legal, s. r. o., advokátní kancelář, na základě "Escrow Agreement" (smlouvy o úschově), uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající, vedlejší účastnicí jako kupující a uvedenou advokátní kanceláří jako schovatelkou, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 415 635 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly pro vydání předmětu advokátní úschovy naplněny podmínky sjednané ve smlouvě o úschově a rezervační smlouvě (a naopak byly splněny podmínky pro jeho vrácení vedlejší účastnici).

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 69 393,50 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že povinnost vedlejší účastnice souhlasit s vydáním předmětu advokátní úschovy neplyne ani z právního předpisu, ani ze smluvních ujednání obsažených ve zmíněných smlouvách, a tudíž žalobě na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyhovět nelze. Nejde přitom o odepření soudní ochrany, neboť stěžovatelka se může na základě uzavřených smluv splnění smluvních povinností domáhat jinou žalobou.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 34 787,50 Kč.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že nevyložil rezervační smlouvu a smlouvu o úschově jako vzájemně provázaný celek, nezohlednil dostatečně skutečnou vůli smluvních stran a nezkoumal, zda povinnost vedlejší účastnice implicitně neplyne ze systematiky těchto smluv, jejich hospodářského účelu a pravidel poctivého smluvního styku. Omezil se na zjištění, zda je v jejich textu zakotvena povinnost vedlejší účastnice udělit souhlas s výplatou předmětu úschovy, přičemž pominul, že obě smlouvy tvořily vzájemně provázaný mechanizmus, jehož účelem bylo určit, které ze smluvních stran bude předmět úschovy po naplnění sjednaných podmínek vyplacen. Výsledkem jeho výkladu je, že výše uvedená částka zůstane složena na účtu úschovy bez časového omezení.

6. Podle stěžovatelky, ač tuto vadu předložila prostřednictvím přesně formulované otázky, Nejvyšší soud tuto otázku neposoudil. Připustil, že dovozování konkrétních práv a povinností z právního jednání představuje právní posouzení, její námitky však označil za skutkové. Současně obsah dovolání dezinterpretoval, když její otázku označil za něco, co ona "snad naznačuje", a podstatnou část argumentace odmítl jako založenou na nesprávném předpokladu, že městský soud rozhodl o samotném právu na předmět úschovy, ač rozhodnutí městského soudu záviselo na otázce, zda vznikla vedlejší účastnici povinnost poskytnout součinnost nebo projevit vůli k realizaci.

7. Závěrem stěžovatelka odmítla, že by bylo možné domáhat se jiného plnění, neboť jí svědčí právo na výplatu předmětu úschovy, nikoliv pohledávka na zaplacení odměny za rezervaci příležitosti. Tvrdí, že není nositelkou uvedeného práva, což má plynout z čl. II smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 5. 2022, na základě které vstoupila do řízení, a kdyby tomu tak bylo, platí nadále, že by podmínky vyplacení předmětu úschovy nebyly splněny a ten zůstává blokován v úschově.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Napadený rozsudek městského soudu závisel na otázce, zda vedlejší účastnice měla smluvní povinnost udělit souhlas s vydáním předmětu úschovy. Z jeho odůvodnění je patrno, že se městský soud výkladem relevantních smluvních ujednání zabýval a dospěl k závěru, že žádnou takovou povinnost nestanovují (body 8, 9, 16 až 18 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se v rámci posouzení otázky přípustnosti dovolání vyjádřil (rovněž) k tomu, zda výklad smluvních ujednání městského soudu koliduje s judikaturou dovolacího soudu (bod 11 napadeného usnesení), a tedy proč nepovažuje v daném ohledu dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř.

11. Ústavní soud neshledal důvod, proč by závěry uvedených soudů nemohly z hlediska ústavnosti (zde pro zjevnou nepřípadnost či nepřiměřenost) obstát. Stěžovatelčina argumentace hospodářským účelem uzavřených smluv, jejich propojením apod. významnou oporu pro zpochybnění "udržitelnosti" závěru městského soudu neposkytuje. Je buď obecná, nebo je v podstatě postavena na tom, že by nemohl být naplněn smysl a účel daných právních jednání, protože by finanční prostředky zůstaly v úschově "navždy", resp. že nemá k dispozici žádný jiný prostředek ochrany práv než právě žalobu o nahrazení projevu vůle. Tyto argumenty však vyvrátil městský soud (viz bod 19 napadeného rozsudku) i Nejvyšší soud (viz bod 9 napadeného usnesení). Možno dodat, že stěžovatelka v dovolání skutečně uvedla i to, že podle městského soudu nemá na předmět úschovy nárok (viz bod 37 a 45), a Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že argumentaci postavenou na závěru, k němuž městský soud nedospěl, jako irelevantní odmítl. 12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu