ÚS 209/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. 20 Co 812/96, mimo ústní jednání dne 25. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, označeným jako "Ústavní stížnost pro čl. 6, věta prvá a čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" ze dne 13. 6. 1997, brojí stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. 20 Co 812/96, a domáhá se jeho zrušení s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo a svoboda zakotvené v čl. 6 věta prvá a čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ve svých stížnostních důvodech pak stěžovatel dále tvrdí, že porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod spatřuje i v tom, že Krajským soudem v Brně bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku v řízení o náhradu škody. V další části ústavní stížnosti se pak stěžovatel domáhá zrušení ustanovení § 448 obč. zák. s odůvodněním, že současná právní úprava neumožňuje uplatňovat náhradu škody z důvodů, na které poukazuje ve své ústavní stížnosti a 1
ÚS 209/97 dovozuje, že citované ustanovení občanského zákoníku je v rozporu s normami Evropského společenství.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.].
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal osvobození od soudního poplatku z uplatněného nároku na náhradu škody, jehož právní důvod spatřoval v tom, že odpůrce tak, jak byl v řízení před obecnými soudy označen, odpovídá za smrt jeho syna a je proto povinen zaplatit mu vzniklou škodu, kterou posléze vyčíslil. Podstatné ve věci však je, že stěžovatel v rámci odvolacího řízení před Krajským soudem v Brně navrhl (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) připuštění dovolání s odůvodněním, že otázku osvobození od soudního poplatku považuje s ohledem "na nejasnou a nejednotnou judikaturu soudů ČSFR a Nejvyšších soudů ČSR a SSR" za otázku zásadního právního významu.
Byl-li takto uplatněn zákonem přípustný dovolací důvod, je dovolání posledním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval; nevyužil-li stěžovatel tohoto prostředku a dovolání v zákonem stanovené lhůtě nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, a proto je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Spolu s podanou ústavní stížností byl stěžovatelem podán návrh na zrušení ust. § 448 o. z.; jelikož však podaná ústavní stížnost byla, z důvodů shora rozvedených, shledána
111. ÚS 209/97 nepřípustnou, není dán pro projednání tohoto návrhu zákonný důvod (§ 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
O nepřípustné ústavní stížnosti nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 25. 9. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR -6- I 3