Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, sídlem [adresa] proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. 23 Co 51/2020-96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti P-transport, s. r. o., sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 č. j. 31 C 63/2018-47 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovatelce zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 60 984 Kč [pozn. Ústavního soudu: ve II. výroku rozsudku obvodního soudu je nesprávně uvedeno, že žalovaná (tj. stěžovatelka) je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (tj. vedlejší účastnici); z obsahu tohoto rozsudku (viz bod 10 odůvodnění rozsudku) i napadeného rozsudku městského soudu je však zřejmé, že jde toliko o zjevnou nesprávnost].
3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku o věci samé potvrdil (I. výrok). V II. výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (II. výrok) a že se jí nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud shledal, že v řízení byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, které odůvodňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Právní situace v posuzované věci totiž byla zcela zásadně dotčena změnou dosavadní judikatury, díky níž vedlejší účastnice mohla mít legitimní naději (byť již ne jistotu), že se svým nárokem uspěje. Městský soud zohlednil též jednání stěžovatelky v průběhu řízení, která, ač to bylo její povinností, odmítla poskytnout pojistné plnění a odmítla vstoupit též do souvisejícího řízení i jen jako vedlejší účastník, čímž jednoznačně porušila své povinnosti pojistitele.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas předně se závěrem městského soudu, že vedlejší účastnice mohla mít legitimní naději, že se svým nárokem uspěje, neboť jedna ze zásadních otázek řešících povahu rozhodnutí o nároku podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, měla být výslovně řešena (odlišně od dřívější rozhodovací praxe) až nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17. Dle stěžovatelky je však pro věc rozhodným již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, který spornou otázku vyřešil zcela jednoznačně, systematicky a podrobně. Vedlejší účastnice tak musela být se změnou judikaturního přístupu soudů prokazatelně seznámena již při podání žaloby dne 30. 8. 2018. Stěžovatelka rovněž odmítla, že by se svým jednáním dopustila jakéhokoliv porušení povinností pojistitele.
5. Ústavní soud vyzval obvodní soud k předložení spisu sp. zn. 31 C 63/2018, ten však sdělil, že požadovaný spis nelze zaslat, neboť byl zapůjčen k rozhodnutí o dovolání. Dotazem k Nejvyššímu soudu pak Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo vedlejším účastníkem podáno dovolání, přičemž o něm doposud nebylo rozhodnuto.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
8. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18).
9. V posuzované věci stěžovatelka dovolání proti výroku o věci samé nepodala, neboť rozhodnutí městského soudu respektovala, a vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bránit. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala vedlejší účastnice a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opět zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Kdyby tedy Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku městského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o vedlejší účastnicí podaném dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19).
10. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (shodně viz např. usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20, bod 17).
11. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Radovan Suchánek, v.r. soudce zpravodaj