III. ÚS 2125/12

Odůvodnění

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku ad I rozsudku odvolacího soudu a proti těm výrokům odvolacího soudu a soudu prvního stupně, kterými nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu. Podle názoru stěžovatelky jimi byla porušena základní práva a svobody podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka polemizuje s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení. K podstatě sporu vedeného stěžovatelkou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 179 329,- Kč s příslušenstvím, požadovaných z titulu odpovědnosti státu za výkon veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., uvádí, že v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 K 217/98 byly již žalovanou konstatovány průtahy, tedy nesprávný úřední postup státního orgánu podle ustanovení § 13 citovaného zákona. Průtahy trvaly po dobu deseti let, v nichž probíhalo konkursní řízení (1997 - 2007). V důsledku údajně nedostatečné dohledové funkce konkursního soudu ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 328/1991 Sb. byla stěžovatelce způsobena škoda. Stát údajně neplnil svoji povinnost také tím, že nezabránil povinné osobě - ZD Staré Místo (dále jen "úpadkyně"), aby "zmařila vypořádání nároků oprávněných osob dle transformačního zákona", neboť povinná osoba svůj majetek neoprávněně převáděla na další právnické osoby, které si k tomuto účelu sama zakládala.

Stěžovatelka poukazuje na údajně nejednotnou judikaturu soudů týkající se charakteru majetkových podílů z transformace družstev, a na údajně nesprávnou aplikaci zákona při posuzování otázky nesprávného úředního postupu podle zákona č. 328/1991 Sb. Podle názoru stěžovatelky nebylo možné do majetkové podstaty úpadkyně zahrnout veškerý majetek, tedy i nároky oprávněných osob podle transformačního zákona. V průběhu konkursního řízení byla stěžovatelka údajně zbavena svých vlastnických práv, neboť i když svůj nevypořádaný majetkový podíl do konkursního řízení přihlásila jako pohledávku, nemohla již být po jeho skončení uspokojena v plné výši, ale jen její poměrnou částí.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 10 C 287/2007-88 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20 000,- Kč (výrok I), ohledně částky 159 329,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Stěžovatelka se předmětnou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit na náhradu nemajetkové újmy částku 100 000,- Kč a na náhradu škody částku 79 329,- Kč s příslušenstvím. Tato škoda jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v konkursním řízení sp. zn. 35 K 217/98 zahájeném v roce 1998 resp. usnesením soudu o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně v roce 1999.

Nevypořádaný majetkový podíl stěžovatelky v družstvu činil 79 498,- Kč, ten však mohla čerpat nejdříve v roce 1999, přičemž z této částky jí bylo vyplaceno 4 111,- Kč a 2 561,- Kč. Žalovaná poté, co stěžovatelka u ní uplatnila předmětný nárok, konstatovala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, požadavek na náhradu škody shledala nedůvodným. Podle zjištění nalézacího soudu, největší majetkové přesuny v družstvu nastaly v roce 1993 - 94 v důsledku restitučních a transformačních zákonů, přičemž úpadkyně po vydání majetku hospodařícím restituentům v roce 1996 již žádnou zemědělskou činnost neprovozovala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva není dostačující a při současné aplikaci konstantní judikatury Městského soudu v Praze stěžovatelce přiznal jako přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy částku 20 000,- Kč. V případě uplatněné náhrady škody dospěl soud prvního stupně k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím údajným vznikem a zjištěným nesprávným úředním postupem, neboť stěžovatelce bylo známo již v roce 1997, že úpadkyně je předlužena a nesprávný úřední postup tak lze vztáhnout až k zahájení konkursního řízení. Samotné konkursní řízení nemohlo být příčinou zmenšení majetku stěžovatelky resp. nenaplnění předpokladu o jeho zvětšení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2011 č. j. 15 Co 538/2010-125 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku ve věci samé ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 80 000,- Kč (výrok I). Tímto rozhodnutím tak zcela vyhověl žalobnímu návrhu stěžovatelky ohledně výše náhrady imateriální újmy. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 4. 2012 č. j. 28 Cdo 2806/2011-153 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu konstatoval, že rozšiřovat odpovědnosti státu, reprezentovaného konkursním soudem, za průběh a výsledek konkursního řízení nelze, neboť taková odpovědnost, s některými jím specifikovanými výjimkami ve smyslu § 12 zákona č. 328/1991 Sb., jednoznačně spočívá na správci konkursní podstaty.

III. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti trvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoli tedy jen "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, pokud současně shledá porušení některého základního práva nebo svobody. Jedním z předpokladů zásahu Ústavního soudu je pak svévole při aplikaci právní normy (např. nerespektování kogentní normy) anebo taková její interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V případě napadených rozhodnutí Ústavní soud taková extrémní pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah, neshledal.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav projednávané věci, na skutková zjištění aplikovaly právní normu způsobem, kterému nelze vytknout svévoli. Soud prvního stupně a zejména pak odvolací soud se pro účely přiměřeného zadostiučinění zabývaly jednotlivými hodnotícími kritérii předvídanými v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), které promítly do svých závěrů. Toto rozhodnutí se opírá o judikaturu ESLP a je logicky a srozumitelně odůvodněno. Po změně části zamítavého výroku odvolacím soudem bylo návrhu stěžovatelky zcela vyhověno, takže v tomto smyslu žádné porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky konstatováno být nemůže.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se nevyhovění žalobě stěžovatelky v té její části, kterou se domáhala náhrady škody ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Tato škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku dosud nezaplaceného transformačního majetkového podílu úpadkyně, sníženého o výplatu částky 6 672,- Kč z konkursu a navýšenou o 15 % ročně do roku 2007, kdy jí měl být majetkový podíl vyplacen, na celkovou částku 79 329,- Kč. Vznik škody stěžovatelka odvíjí jak od údajně nedostatečné dohledové činnosti soudu nad správcem konkursní podstaty úpadkyně (ještě ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 328/1991 Sb.), ale dovozuje ji rovněž z nečinnosti státu, který včas a účinně úpadkyni nezamezil v zakládání právnických osob, na které byl údajně neoprávněně převáděn majetek úpadkyně.

Lze konstatovat, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž podle odstavce 2 citovaného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda. Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. tedy zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 65/05, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3187/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se v projednávané věci zabývaly posouzením otázky, zda a do jaké míry mohlo dojít ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Jak zdůraznil dovolací soud, neschopnost úpadkyně dostát svým finančním závazkům byla zřejmá již před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také s odkazem na svoji platnou judikaturu v této otázce zdůraznil, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup by bylo možné dovodit v projednávané věci jen v souvislosti s výkonem dohlížecí funkce soudu nad správcem konkursní podstaty (ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 328/1991 Sb.). V jakých případech lze dospět k závěru o naplnění tohoto předpokladu odpovědnosti státu, dovolací soud ilustroval na dílčích činnostech konkursního soudu. Jestliže i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu obecně platí, že za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty odpovídá tento správce samostatně, nelze ani v této věci příčinnou souvislost mezi vznikem škody a činností konkursního soudu dovodit. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu