Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. T. a J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2026 č. j. 5 Co 44/2026-170 a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2026 č. j. 11 Co 73/2025-156 a ze dne 20. března 2025 č. j. 11 Co 73/2025-115, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a N. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podáním ze dne 7. 7. 2026, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2026 a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení jejich základních práv na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na právní pomoc a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 téhož předpisu a na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 téhož předpisu. Současně navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, případně zakázal příslušnému orgánu pokračovat ve výkonu rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 074 EX 02592/23. 2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda tento návrh (na zahájení řízení o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem, načež dospěl k závěru, že těmto požadavkům nevyhovuje, jelikož nebyla formálně ani materiálně naplněna podmínka obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Stěžovatelé přitom byli opakovaně o této povinné náležitosti návrhu Ústavním soudem poučeni (viz například usnesení ze dne 9. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3582/25), takže je jim známo, že povinnost advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem se vztahuje i na sepsání a podání návrhu. Ústavní soud nicméně přihlédl k tomu, že se stěžovatelé obrátili na Českou advokátní komoru s žádostí o právní službu, a proto vyčkal, zda stěžovatelům Česká advokátní komora advokáta neurčí. Řízení o jejich žádostech ale bylo zastaveno s tím, že jde o žádost zjevně právně nepřípustnou. 4. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro vady podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by k jejich odstranění stěžovatele vyzýval. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí či návrh na nařízení předběžného opatření jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2026
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj