Usnesení ze dne 8. 10. 2009
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci návrhu stěžovatele L. L., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Netušilova 7, na vyloučení soudců III. senátu Ústavního soudu Pavla Holländera, V. K. a J. M. z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, sp. zn. KÚOK/61675/2009/OSV-SP/7204, č. j. 68078/2009 ze dne 15. července 2009 a proti rozhodnutí Městského úřadu Prostějov, odboru sociálních věcí, č. j. 32171/2009/PRO ze dne 27. května 2009, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2137/09, takto:
Výrok
Soudci III. senátu Ústavního soudu Pavel Holländer, V. K. a J. M. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2137/09.
Odůvodnění
Pod sp. zn. III. ÚS 2137/09 je u Ústavního soudu vedena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Podle rozvrhu práce byla tato věc přidělena III. senátu Ústavního soudu ve složení Pavel Holländer, V. K. a J. M. a připadla soudci zpravodaji Pavlu Holländerovi.
Stěžovatel vznesl námitku podjatosti všech členů tohoto senátu, tedy Pavla Holländera, V. K. a J. M.. Uvedl, že tito soudci jsou bez morálního kreditu (za což se posléze přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. září 2009 omluvil, přičemž však na námitce podjatosti setrval) a že budou maskovat a manipulovat své rozhodnutí tak, aby zakryli své předchozí protiprávní rozhodnutí, které prokazatelně porušuje Listinu. Uvedeným předchozím rozhodnutím míní stěžovatel usnesení sp. zn. III. ÚS 105/09 ze dne 9. dubna 2009, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti jeho dcery D. P. a kterým podle stěžovatele nutí Ústavní soud ve spolupráci s Nejvyšším soudem stěžovatele a jeho rodinu porušovat občanský zákoník. Závěrem požádal stěžovatel Ústavní soud, aby jeho věc byla projednána jiným senátem Ústavního soudu, u kterého nebude pochyb o jeho nepodjatosti.
Soudce zpravodaj Pavel Holländer a soudce J. M. ve svých vyjádřeních k námitce podjatosti shodně uvedli, že stěžovatele osobně neznají, k předmětné věci nemají jiný než úřední vztah, a tudíž se vzhledem ke svému poměru k věci, účastníkům řízení, vedlejším účastníkům nebo jejich právním zástupcům podjatí necítí.
Soudce V. K. ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že se podjatý necítí a nezná důvod, pro který by nemohl být i zvnějšku považován za nestranného. Nemá vztah ani k účastníkům, resp. zástupcům, ani k projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel námitku podjatosti odůvodňuje nesouhlasem s tím, jak byl senátem, jehož je V. K. členem, posouzena jiná ústavní stížnost (směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů), pak poukazuje na ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a na ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 36 odst. 2 je soudce též vyloučen, pokud byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Podle ustanovení § 14 odst. 4 nejsou důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Ústavní soud dospěl k závěru, že výše uvedené podmínky pro vyloučení soudců nejsou v projednávaném případě splněny. Nezjistil, že by soudce zpravodaj Pavel Holländer a soudci V. K. a J. M. měli poměr k věci, účastníkům řízení, vedlejším účastníkům nebo jejich právním zástupcům a nejsou pochybnosti ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Žádný z nich nebyl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání. Námitku podjatosti zakládající se na posouzení jiné ústavní stížnosti dle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu, aplikovatelného dle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu na řízení před Ústavním soudem, nelze považovat za důvod k vyloučení soudce. Tento závěr přijímá Ústavní soud též s ohledem na svoji dosavadní judikaturu, týkající se vyloučení soudců.
IV. senát Ústavního soudu, který podle platného rozvrhu práce rozhoduje o vyloučení soudců III. senátu Ústavního soudu, dospěl k závěru, že soudce zpravodaj Pavel Holländer a soudci V. K. a J. M. nejsou vyloučeni z rozhodování a projednávání předmětné ústavní stížnosti. Proto rozhodl podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 10. 11. 2009
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, odboru sociálních věcí č. j. 32171/2009/PRO ze dne 27. 5. 2009 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí sp. zn. KÚOK/61675/2009/OSV-SP/7204, č. j. KUOK 68078/2009 ze dne 15. 7. 2009 a návrhu na zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb., takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení čl. 2 Ústavy ČR, čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 2, 3, 4, a 5 Úmluvy o právech dítěte, v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení a domáhá se jejich zrušení. Zároveň navrhl zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu nepodal správní žalobu. Za tohoto stavu třeba učinit závěr, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jehož použití se stěžovatel dovolával v podstatě s tvrzením, že jeho stížnost reprezentuje veřejný zájem, když se dotýká blíže neurčeného počtu osob, žádajících o přiznání stejné dávky a nacházejících se ve stejné životní situaci jako on, Ústavní soud totiž v dané věci neshledal, neboť pro závěr o podstatném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, jak plyne z judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 446/04) nepostačuje pouhé tvrzení dotčenosti velké skupiny lidí a podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není také ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení shora označených ustanovení zákona o hmotné nouzi, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu