Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Židkem, advokátem, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2026 č. j. 9 To 238/2026-52, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. června 2026 č. j. 50 Nt 27/2026-35 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň ze dne 6. února 2026 č. j. KRPP-18699-36/TČ-2026-030572, za účasti Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž požádal, aby věc byla projednána jako naléhavá podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť je omezen na osobní svobodě. Dále pro případ, že jeho stížnost nebude omítnuta, stěžovatel požádal, aby náklady jeho zastoupení uhradil stát.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (dále jen "policie") bylo proti stěžovateli podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pro trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel uvádí, že proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla (v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaným rozhodnutím) zamítnuta.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu zrušeno a bylo nově rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby podle § 68 odst. 1 a § 73 odst. 8 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že ve vztahu k zahájení trestního stíhání již uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti. Tvrdí však, že by k tomu Ústavní soud neměl přihlížet, neboť trestní stíhání je stiženo vadou, pro kterou v něm nelze pokračovat, což také napadal při vazebních zasedáních, a rozhodnutí o vazbě tak představují nová rozhodnutí o opravném prostředku proti vedení trestního stíhání.
6. Problém s vedením trestního řízení spočívá v tom, že dle § 163 trestního řádu je trestní stíhání mimo jiné u trestného činu znásilnění spáchaného proti manželce a trestného činu omezování osobní svobody podmíněno souhlasem poškozeného. Ve spise je však založen takový souhlas pouze k jednání kvalifikovanému jako znásilnění; ke skutkům kvalifikovaným jako omezování osobní svobody souhlas udělen nebyl. Souhlas poškozeného se váže k trestnému činu, tedy k jeho právní kvalifikaci, nikoli pouze ke skutku jako takovému (Draštík, A. a kol.: Trestní řád komentář; Praha, Wolters Kluwer, 2017, § 163). V rozsahu, v jakém souhlas nebyl udělen, je pak trestní stíhání nepřípustné a mělo být zastaveno. V takovém řízení nelze uvalit ani udržovat vazbu, aniž by došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť do vazby lze totiž vzít toliko osobu, která je trestně stíhána. K této námitce uplatněné při vazebním zasedání se při ústním odůvodňování svého rozhodnutí okresní soud vyjádřil v tom smyslu, že otázka souhlasu poškozené bude dále zjišťována v následném řízení; v písemném vyhotovení jeho rozhodnutí však k tomu není zmínka. Krajský soud pak ve svém rozboru problematiky souhlasu poškozeného otázku jeho neudělení pro stíhání pro přečin omezování osobní svobody také pominul.
7. Za druhé stěžovatel namítá, že nebylo dodrženo pravidlo, že o vzetí obviněného do vazby rozhoduje soudce v přípravném řízení na návrh státního zástupce. Ve stěžovatelově věci sice státní zástupkyně původně navrhla vzít stěžovatele do vazby, nicméně o tomto původním návrhu bylo rozhodnuto tak, že vazba byla nahrazena slibem, dohledem a předběžnými opatřeními. Později státní zástupkyně soudu napsala "upozornění na porušení předběžných opatření", ve kterém uvedla, že "činí podnět k dalšímu postup ve věci, když má za to, že je namístě vzetí obviněného do vazby". Tato formulace není jednoznačným návrhem na vzetí do vazby. S opačným závěrem soudů stěžovatel nesouhlasí. Řádný návrh nelze nahrazovat podnětem. Chybí i návrh státního zástupce na vydání příkazu k zatčení ve smyslu § 69 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel byl dne 21. 6. 2026 zatčen, aniž by takový návrh byl podán. Krajský soud navíc v souvislosti se zatčením stěžovatele zmiňuje jeho podnapilost, ač ta nebyla doložena žádným protokolem o dechové zkoušce či jiným objektivním důkazním prostředkem.
8. Dále stěžovatel uvádí, že si v podané stížnosti výslovně vyhradil možnost jejího písemného odůvodnění v dodatečné lhůtě. Krajský soud však o stížnosti rozhodl dne 13. 7. 2026 v neveřejném zasedání, aniž by stěžovateli stanovil přiměřenou lhůtu k odůvodnění. Odůvodnění zaslané stěžovatelem dne 14. 7. 2026 tak již nebylo zohledněno.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost lze podat pouze ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§ 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tak shledává, že v rozsahu, v jakém je napadáno usnesení policie, jde o návrh opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Sám stěžovatel totiž uvádí, že tato lhůta nebyla dodržena a pouze se domnívá, že by její nedodržení měl Ústavní soud pominout vzhledem k nedostatku souhlasu poškozených s vedením trestního řízení, a dále poukazuje na to, že proti vedení trestního stíhání brojil i při vazebních zasedáních. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou však propadné a nelze je prodloužit, ani prominout, a to z jakéhokoliv důvodu. Vazební rozhodnutí nemají charakter rozhodnutí o opravném prostředku proti zahájení trestního stíhání, od kterého by se odvíjela lhůta k podání ústavní stížnosti.
11. Co se týče usnesení okresního soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno.
12. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 (N 160/101 SbNU 117) bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 (N 225/103 SbNU 30) bod 17]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou, že si vyhradil možnost písemného odůvodnění podané stížnosti v dodatečné lhůtě, avšak krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by mu stanovil přiměřenou lhůtu k předložení odůvodnění.
15. Stěžovateli je nutno přisvědčit potud, že Ústavní soud v několika případech dovodil, že pokud je v trestním řízení podána blanketní stížnost s uvedením toho, že bude odůvodněna dodatečně, a není nutno rozhodnout neprodleně, je namístě, aby rozhodující orgán tuto informaci určitým způsobem reflektoval. Pokud podatel uvede, že doplnění učiní do určité doby, měl by rozhodující orgán s rozhodnutím buďto vyčkat na její uplynutí, nebo podateli sdělením stanovit lhůtu kratší. Pokud ani jedno z toho neučiní, lze dojít k závěru, že podatel mohl legitimně očekávat, že rozhodující orgán posečká na doplnění stížnosti a že takovýto zásah do legitimního očekávání představuje porušení práva podatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 1661/24, bod 11 až 13). Obdobně platí, že pokud je v blanketní stížnosti uvedeno, že odůvodnění bude doplněno bez uvedení konkrétní doby, má rozhodující orgán zpravidla stanovit lhůtu k doplnění (nálezy ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20, bod 13, ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 587/24, bod 13 a násl., a ze dne 24. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 790/25, bod 19 a násl.). Tyto požadavky Ústavní soud zopakoval a shrnul i ve svém nedávném nálezu ze dne 4. 8. 2026 sp. zn. II. ÚS 1893/26.
16. Pochybení krajského soudu v naznačeném směru nicméně Ústavní soud musel hodnotit ve světle konkrétních okolností projednávané věci. Ústavní soud považuje za významné, že krajský soud se reálně stěžovatelovými argumenty uvedenými v doplňovaném odůvodnění stížnosti proti usnesení okresního soudu zabýval. Jednalo se totiž v podstatě o tutéž argumentaci, jakou stěžovatel uváděl již při vazebním zasedání okresního soudu, přičemž krajský soud své rozhodování pojal tak, že mezi zkoumané otázky zahrnul právě námitky stěžovatele, které uvedl při vazebním zasedání (viz bod 2 usnesení krajského soudu). To, zda soud převezme stížnostní argumentaci z podaného znění opravného prostředku, nebo z nějaké dřívější protokolace těchto námitek, se za situace, kdy se jedná o námitky totožné (což je případ projednávané věci), jeví podružné. Podstatné je, zda stěžoval nebyl připraven o posouzení vznášených námitek v míře vyžadované jejich významem. V projednávané věci lze konstatovat, že soudy se jimi, v rozsahu přiměřeném jejich závažnosti, zabývaly (zejména viz body 9 a 14 usnesení krajského soudu). K zásahu do stěžovatelových práv v intenzitě vyžadující zásah Ústavního soudu tak rozebíraným postupem krajského soudu nedošlo.
17. Pokud jde o námitku nedostatku souhlasu poškozeného s vedením trestního stíhání, i sám stěžovatel uznává, že byl dán souhlas poškozené, pokud jde o trestný čin znásilnění. Co do trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku právní úprava souhlas poškozeného ani nevyžaduje (§ 163 trestního řádu). Eventuální neobstarání souhlasu poškozeného s nějakou další právní kvalifikací stíhaného jednání nic nemění na tom, že možnost stěžovatele stíhat (a potažmo vzít do vazby) se jeví s ohledem na řádnost postupu u právních kvalifikací dříve zmíněných již dostatečně podložena.
18. Obdobně Ústavní soud neshledává pochybení v postupu obecných soudů ani co do námitky nedostatku návrhů státního zástupce. Pokud vyložily podání státního zástupce jako návrh na stěžovatelovo zadržení a vzetí do vazby, Ústavní soud považuje jejich interpretaci za přiléhavou. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto právním názorem nepředstavuje ústavněprávní argumentaci. Z daného návrhu státního zástupce, aby soud činil postupy řešící porušení opatření nahrazujících uvalení vazby, lze implicitně dovodit i požadavek na zadržení stěžovatele, aby o vazbě mohlo být po jeho realizaci rozhodnuto.
19. K dostatečnosti doložení podnapilosti stěžovatele lze uvést, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona), ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), d) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Co se týče stěžovatelovy žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, postupoval v řízení tak, aby věc byla posouzena co nejrychleji.
22. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud neshledal podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu důvodným ani vznesený návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu