Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Mgr. E. D., 2) J. P. a 3) P. P., zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 20 Cdo 786/2013, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 č. j. 16 Co 346/2012-898 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. M. S., Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 16. 7. 2012 č. j. 085 EX 46/05-864, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, udělil soudní exekutor napadeným usnesením vydražiteli Ing. Z. Z. (v exekučním řízení v postavení oprávněného) příklep na spoluvlastnických podílech stěžovatelů (v exekučním řízení v postavení povinných) na v rozhodnutí specifikovaných nemovitostech. K odvolání stěžovatelů bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno Městským soudem v Praze, jelikož podle soudu nenastal žádný z důvodů předvídaných § 336k odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, pro něž lze usnesení o příklepu změnit. S tímto názorem se posléze ztotožnil také Nejvyšší soud, který odmítl stěžovateli podané dovolání.
Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost. V ní především poukazují na to, že prodej spoluvlastnických podílů ve veřejné dražbě je zjevně nevhodný a poškozuje je. Mezi stěžovateli a oprávněným je veden soudní spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V rámci tohoto sporu byly spoluvlastnické podíly oprávněnému údajně nabízeny, ten je však odmítl (ačkoli o ně měl zájem) s úmyslem získat je posléze za mnohem nižší cenu v dražbě. K úhradě dluhu by přitom postačovalo převedení spoluvlastnického podílu na hotelu Kilián. Nyní však byl prodán již hotel třetí. Jak stěžovatelé dále zdůrazňují, všem účastníkům exekučního řízení i samotnému exekutorovi bylo zřejmé, že se o nemovitosti uchází pouze oprávněný, což se také potvrdilo, když je posléze v dražbě získal za částku odpovídající nejnižšímu podání. Stěžovatelé argumentují, že ve skutečnosti byli připraveni pohledávku splnit a k plnění nedošlo jen kvůli přístupu oprávněného.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v první řadě podotýká, že prakticky shodným případem se zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 972/12 ze dne 14. 3. 2013. Tímto usnesením Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost totožných stěžovatelů, v níž brojili proti usnesení o udělení příklepu k jiným spoluvlastnickým podílům v rámci stejného exekučního řízení. Ústavní soud tehdy v postupu soudního exekutora a obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané stížnosti stěžovatelé neuvádí žádné nové významné okolnosti, neshledává Ústavní soud důvod svůj postoj měnit.
Obecné soudy své závěry dostatečně odůvodnily a stěžovatelům vysvětlily, proč jejich námitky nejsou při přezkumu usnesení o udělení příklepu relevantní. Stěžovatelé pak jen opakují stejné argumenty, které uplatňovali nejen v rámci opravných prostředků proti napadeným rozhodnutím, nýbrž i v předchozích fázích exekučního řízení (přičemž soudy stěžovatelům v dřívějších rozhodnutích také sdělily, za jakých podmínek by jimi prezentované argumenty mohly být relevantní). V ústavní stížnosti však není uvedeno nic, co by projednávanou věc přenášelo do ústavní roviny. Jak už přitom bylo stěžovatelům řečeno v usnesení sp. zn. II. ÚS 972/12, Ústavní soud není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a přezkoumávat jejich rozhodnutí mu v rovině jednoduchého práva v zásadě nepřísluší. Za daných okolností tak Ústavní soud pouze konstatuje, že závěry obecných soudů považuje za ústavně konformní a pro stručnost na ně ve zbytku odkazuje. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jan Musil, v. r. předseda senátu