Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Ž., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. května 2017 č. j. 9 C 260/2014-103, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel vyzván, aby do 3 dnů od jeho doručení na účet soudu zaplatil poplatek z dovolání ve výši 2 000 Kč, jak to stanoví položka 23.2. Sazebníku soudních poplatků.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že mu Obvodní soud pro Prahu 9 vyměřil soudní poplatek za jím podané dovolání, kterým se domáhal přezkumu předchozích rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a namítl, že nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi soudů týkající se ukládání poplatkové povinnosti, čímž došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a potažmo práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení jeho práva na rovnocenný přístup k soudu, neboť v typově stejných případech není přístup k soudu podmiňován splněním poplatkové povinnosti.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita. S ní souvisí princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Po formální stránce se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zasahoval až v okamžiku, kdy neexistují žádné jiné prostředky, kterými by mohl být protiústavní stav napraven a které stěžovatel v předcházejícím řízení, popř. řízeních, také uplatnil. Ústavní stížností tak lze - až na výjimky - napadat pravomocná rozhodnutí, jimiž se řízení končí, nikoliv rozhodnutí "dílčí", i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
6. Tyto principy se prosadí i v nyní souzené věci. Jak plyne ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859, dostupné též na http://nalus.usoud.cz), tento soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující pouze proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Důvodem je, že takové rozhodnutí není způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, kdy tento důsledek lze přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, případně usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Jinak řečeno, i když stěžovatel nemůže proti ústavní stížností napadenému usnesení podat odvolání, má v pokračujícím řízení k dispozici procesní prostředky, kterými může hájit svá práva, a proto ústavní stížnost nelze považovat za přípustný návrh.
7. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj