III. ÚS 2195/16

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na stejné rozhodování ve stejných případech ve smyslu čl. 1 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi na určení, že konkrétní pozemek v obci Praha, katastrální území [k.ú.], je v jejím vlastnictví. Uvedený soud vyšel z přídělové listiny ze dne 15. 11. 1950, dle níž byl předmětný pozemek přidělen do vlastnictví státu a obci (tehdy Místnímu národnímu výboru v Kyjích) byl svěřen do správy, načež uzavřel, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, k přechodu tohoto pozemku do stěžovatelčina vlastnictví.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem, přičemž - vycházeje rovněž z přídělové listiny - konstatoval, že přídělcem nebyla ani obec ani Místní národní výbor Kyje, nýbrž stát s tím, že (toliko) jeho správu měl vykonávat místní národní výbor, a tudíž vlastnické právo nemělo svědčit obci, ale státu; akcentovala-li stěžovatelka § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., toto ustanovení má návaznost na § 2a odst. 1 písm. a) citovaného zákona, které jednoznačně vymezuje subjekt, k němuž se přídělová listina vztahovala.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 téhož zákona přípustné. K tomu uvedl, že se obec mohla stát vlastníkem i těch nemovitostí, které byly pro obec schváleny přídělovým plánem, avšak přídělové řízení nebylo do 31. 12. 1949 dokončeno, a že pokud zkonfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu, načež byl přidělen do správy místního národního výboru, který byl orgánem státu, podmínky ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. naplněny nebyly.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na znění ustanovení § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a obsah důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že jeho smyslem a účelem bylo umožnit přechod vlastnického práva ve prospěch obcí i v případě "přídělového" majetku, který obce ke dni svého zániku nevlastnily, avšak se s ním dříve pro jejich hospodaření počítalo, jak má plynout z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 280/2004, ze dne 23. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 či ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 886/2007. Argument soudů, že předmětný pozemek nebyl přidělen obci, ale státu - "MNV Kyje", dle stěžovatelky nemůže obstát, protože ten byl jeho vlastníkem v důsledku konfiskace, a proto nebyl důvod zakládat jeho vlastnictví přídělovou listinou (zde stěžovatelka poukázala na již zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 280/2004) a po zániku obcí ji nebylo možno označit jinak (zde stěžovatelka poukázala mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. 28 Cdo 450/2004). Podle stěžovatelky tak obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s intepretací a aplikací "podústavního" práva, konkrétně ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom ("typově") jde, plyne z judikatury Ústavního soudu.

8. Jde-li o proces intepretace a aplikace "podústavního" práva, jako v projednávané věci (sub 7), ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že napadená soudní rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V souzené věci obecné soudy řešily (ve stručnosti řečeno) otázku, zda předmětný pozemek přešel z vlastnictví státu do stěžovatelčina vlastnictví podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jestliže byl přidělen státu, avšak do správy místního národního výboru přídělovou listinou vydanou po 31. 12. 1949. Žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka poukázala, však takovouto otázku neřešilo:

- v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 280/2004 šlo o případ, kdy byla nemovitost také přidělena přídělovou listinou vydanou po uvedeném datu přímo do vlastnictví obce, - rozsudek 28 Cdo 2411/2006 se týkal případu, kdy obec nabyla vlastnictví ke dni 31. 12. 1949 na základě přídělové listiny vydané předchozího dne, - v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 886/2007 byla řešena jiná právní otázka, přičemž se Nejvyšší soud mj. vyjádřil k ustanovení § 2a odst. 1 citovaného zákona tak, že se týká těch nemovitostí, kdy tyto byly obcím jako přídělcům přiděleny [písm. a)] nebo byly pro obec jako přídělce schváleny [písm. b)], - usnesení sp. zn. 28 Cdo 450/2004 bylo vydáno ve věci, v níž pozemky přešly do vlastnictví obce před datem 31. 12. 1949, i když přídělová listina byla vystavena až dne 4. 12. 1954.

10. V této souvislosti lze naopak poukázat na usnesení ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 2898/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyšel z toho, že účelem zmíněné novely (míněn zákon č. 114/2000 Sb.) bylo umožnit přechod nemovitostí do vlastnictví obce i v případech, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu (k rozhodnutí o přídělu či k vydání přídělového plánu došlo po 31. 12. 1949 nebo vůbec), ačkoliv obce do doby zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily, načež - se zmínkou, že (tatáž) stěžovatelka v naznačeném ohledu skutková tvrzení nepředložila - uzavřel, že nelze za protiústavní považovat postup obecných soudů, pokud neakceptovaly extenzivní výklad stěžovatelky, dle něhož předmětný pozemek mohl nabýt přímo příslušný národní výbor rozhodnutím vydaným po dni 31. 12. 1949; podle Ústavního soudu totiž po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku. Dlužno dodat, že ve zmiňované věci bylo uvedené rozhodnutí vydáno Ústředním národním výborem hl. m. Prahy podle zákona č. 18/1950 Sb., o zrušení osidlovacích úřadů, a vyhlášky č. 224/1950 Ú.l.I, kterou se přenášejí některé úkoly fondů národní obnovy na národní výbory (a nikoliv, jak tehdy upozornil Ústavní soud, Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy), zatímco ve věci nyní souzené mělo rozhodnutí o přídělu vydat Ministerstvo zemědělství - Národní pozemkový fond (zřejmě podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci). Nicméně ani v souzené věci stěžovatelka netvrdila, že by s pozemkem do zániku obecní samosprávy hospodařila, a jestliže byl až poté jeho správou pověřen místní národní výbor, nelze (bez dalšího) vyvodit, že by se předtím s tímto majetkem pro hospodaření obce počítalo, jak stěžovatelka argumentovala. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že již nebyl důvod uvedenou přídělovou listinou (znovu) zakládat vlastnictví státu, a proto se lze domnívat, že byla vydána (především) za účelem úpravy otázky správy daného majetku. S ohledem na to nemohl Ústavní soud ani v tomto případě dospět k závěru, že by úvahy obecných soudů, jejichž předmětem byla intepretace a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., zjevně vybočily z ústavněprávních mezí.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v. r. předseda senátu