Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obce Zlončice, sídlem [adresa] 2) obce Dolany, sídlem [adresa] 3) obce Panenské Břežany, sídlem [adresa] 4) obce Bašť, sídlem [adresa] 5) obce Líbeznice, sídlem [adresa] 6) obce Kozomín, sídlem [adresa] 7) města Kralupy nad Vltavou, sídlem [adresa] 8) obce Měšice, sídlem [adresa] 9) obce Postřižín, sídlem [adresa] 0) obce Úžice, sídlem [adresa] 1) obce Máslovice, sídlem [adresa] 2) obce Chvatěruby, sídlem [adresa] 3) Zastupitelstva obce Zlončice, sídlem [adresa] 4) Zastupitelstva obce Dolany, sídlem [adresa] 5) Zastupitelstva obce Panenské Břežany, sídlem [adresa] 6) Zastupitelstva obce Bašť, sídlem [adresa] 7) Zastupitelstva obce Líbeznice, sídlem [adresa] zastoupených Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května 2016 č. j. 7 As 51/2016-161 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2015 č. j. 10 A 204/2014-197, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Ministerstva životního prostředí, sídlem [adresa] Praha 10 - Vršovice, a obchodní korporace Letiště Vodochody a. s., sídlem [adresa] jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy. V průběhu řízení byla ústavní stížnost doplňována, rozšiřována a urgováno rozhodnutí o ní.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že kasačními stížnostmi se žalovaný - Ministerstvo životního prostředí - a stěžovatelé č. 1 až 12 domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 12. 2015 č. j. 10 A 204/2014-197, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra životního prostředí, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím napadeným žalobou bylo zrušeno stanovisko Ministerstva životního prostředí, odboru posuzování vlivů na životní prostředí a integrované prevence, k posouzení vlivů na životní prostředí ve věci provedení záměru "Letiště Vodochody".
3. Lze tedy shrnout, že Ministerstvo životního prostředí, odbor posuzování vlivů na životní prostředí a integrované prevence, vydalo souhlasné stanovisko (dále také "S. E.") ve věci záměru "Letiště Vodochody" k posouzení vlivů jeho provedení na životní prostředí. S. E. bylo vydáno k záměru rozšířit infrastrukturu stávajícího letiště Vodochody tak, aby odpovídala požadavkům pro civilní leteckou dopravu a aby bylo možno letiště i nadále využívat jako letiště s mezinárodním provozem. Žalovaný - Ministerstvo životního prostředí, v postavení správního orgánu prvního stupně - usnesením S. E. výše jmenovaného odboru zrušil a ministr životního prostředí svým rozhodnutím toto usnesení potvrdil a zamítl rozklad žalobkyně - Letiště Vodochody a. s. Rozhodnutí ministra životního prostředí žalobkyně napadla žalobou, na jejímž základě městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil žalobou napadené rozhodnutí ministra životního prostředí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Postup výše jmenovaných orgánů tedy způsobil - řečeno slovy ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu - že souhlasné S. E. "obživlo".
4. Usnesením Nejvyššího správního soudu nebyl přisouzen odkladný účinek kasační stížnosti Ministerstva životního prostředí (výrok I., tato kasační stížnost byla následně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 7 As 51/2016-221, kasační stížnosti stěžovatelů 1. až 12. byly odmítnuty jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odmítavý II. výrok Nejvyšší správní soud doplnil tím, že - zjednodušeně řečeno - "obživnuté" S. E. se přímo nedotýká jejich práv a povinností.
Argumentace stěžovatelů
5. Stížnostní argumentace stěžovatelů je velmi obsáhlá a v zásadě sleduje dvě argumentační linie. Jednak že jsou osobami zúčastněnými na řízení a jednak je obsáhle vysvětlováno, proč podle jejich názoru nejsou závěry obsažené v souhlasném S. E. správné. Primárně se snaží ústavní stížnost koncipovat jako tzv. komunální ústavní stížnost, podpůrně jako obecnou ústavní stížnost. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; tento návrh posléze rozšířili i na rozsudek Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti Ministerstva životního prostředí.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. c) rozhoduje o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu [srov. též § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je totiž třeba vyjít z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2866/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 41/80 SbNU 501), na který odkazují sami stěžovatelé. V něm Ústavní soud aproboval závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož závazné stanovisko (zde tedy S. E.) nemůže být předmětem soudního přezkumu, neboť má v zásadě jen nepřímý vliv na právní sféru účastníků následného řízení. Tomuto závěru pak neodporují ani rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010 č. j. 7 As 70/2009-190 a ze dne 18. 12. 2007 č. j. 8 Aps 8/2007-90, neboť ani v jednom z těchto rozsudků nebyla osoba zúčastněná na řízení stěžovatelem v řízení před Nejvyšším správním soudem. Proto právě citované rozsudky nejsou v rozporu ani s tou částí odůvodnění nyní Ústavním soudem přezkoumávaného usnesení, podle něhož v případě posuzování aktivní legitimace k podání kasační stížnosti nejde o přenos procesního postavení z důvodů dřívějšího postavení osoby zúčastněné na řízení (nehledě na to, že stěžovatelé č. 1. až 12. postavení osob zúčastněných na řízení neměli ani podle městského soudu).
10. Z těchto procesních důvodů jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí správná, byť Ústavní soud rozumí stěžovatelům v tom, že by pro ně bylo jednodušší, kdyby "obživnutí" S. E. bylo zabráněno, neboť by se rozšíření letiště stěžovatelé nemuseli bránit v následujících fázích správního řízení. Z těchto důvodů se ale také Ústavní soud nemohl zabývat ani tvrzenými věcnými nedostatky S. E., neboť stěžovatelé jej takto - jak bylo vysvětleno z procesních důvodů - napadat nemohou, a to ani jako tzv. jiný zásah orgánu státu.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud rovněž nepřistoupil k odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ze stejného důvodu nebyl dán prostor pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu